Slovanstvo ve svých zpěvech: Kniha IV. Písně polské


Ludvík Kuba, Pardubice 1887

104

69. Stala nám se novina.

(Kolberg I.)

Stala nám se novina, stala nám se novina,

paní pána zabila, paní pána zabila.

V zahradě ho pohřbila,
upolínu nasila.

„Vzejdi květem lilie,
ať se hrob jím přikryje.

Vzejdi hodně vysoko,
ať ho nezří mé oko.

Pohleď, holka, na pavlán,
nejede-li cizí pán?"

„Jedou, jedou pánové,
nebožtíka bratrové."

„Po čem jsi je poznala,
po čem bratry nazvala?"

„Po koníkách po vraných,
červeně osedlaných.

Po šátečkách hedbávných,
po palaších úpravných."

Ptali se jí v ochoze,
odkud má krev na noze?

„Služka kuře zabila,
krev mi nohu zbarvila."

„Kdyby jich sto zabila,
taká krev by nebyla."

Když do dvoru vkročili,
bratrovou pozdravili:

„Jak se vede, švagrová,
vražednice bratrova?"

„Po čem jste mne poznali,
vražednicí nazvali?"

„Po střevíčkách červených,
po rukách zkrvácených.

Sedej, sedej, švagrová,
vražednice bratrova.

Sedej, sedej, pojedem,
za pánem tě povedeni."

„Nemohu já s vámi jít,
drobných dětí opustit."

„My tvé děti vezmeme,
do školy je pošleme."

„Nejezděme do města,
řeknou, že jsem nevěsta.

Nejezděte kraj lesů,
světla hořem nesnesu."

Zajeli s ní v les tmavý,
upadl jí pás s hlavy.

„Posečkejte, prosím vás,
co si zvednu zlatý pás."

„Proč bysi jej zdvihala,
však jsi ho nejednala.

Kupoval jej František,
náš nebožtík bratříček.

V hustější les vjedeme,
více pasů sedřeme."

„Mám já bratra v Krakově,
on mne vykoupí sobě."

„A my bratra pod zemí,
nad ním bují osení.

Jak jsem jemu byl bratem,
tak ted budu tvým katem."

Do lesů ji zavedli,
děti jí víc neshlédly.