72
40. Vyleť, ptáčku, vyleť!
(Kolberg, serya XII.)
Vyleť, ptáčku, vyleť z doliny na hory, — kde že jest můj
znejmilejší, kdo mi o něm poví?
Vyleť vzhůru, vyleť,
pamatuj, kde padneš, —
vím, že dávno po mém vínku,
milý ptáčku, prahneš.
Prahneš dávno, prahneš,
po mé spanilosti,
nedal jsi mi u matičky
vyčkat dospělosti.
Kéž bych byla déle
u matičky dlela,
teď bych jako poupě růže
pěkně vyhlížela.
Smutně já vyhlížím,
jak lilie skrytá,
sotva vyjdu v širé pole,
větérek mnou zmítá.
Povívej, větérku,
oj ty větře hravý,
vyvěj, vyžeň bědné děvě,
to myšlení z hlavy.