215
Závěrečná úvaha II.
(O písních polských.*)
Poláci jsou národ po své národopisné stránce dosud značně zachovalý. Způsob jejich života
bohatě se rozvil a poskytuje národopisu slovanskému tím více látky, že národ polský rozštěpuje se
y ostřejších i tupějších úhlech v četné větve. Poněvač pak jest duše polská bohata hudebním nadáním,
jest skoro každý krok „Lacha" od mládí až do vetchého stáří sprovázen zpěvem, jenž jako třpytná
řáseň zdobí a lemuje vše, co spadá v kapitolu (ovšem trochu objemnou): život lidu. Následkem
toho i hudební umění národní rozvilo se v míře netušené jak co do mnohosti, tak i co do rozmani-
tosti. Rozevírá se nám zde pohled na vábný, nedozírný luh, posetý kvítím nejpestřejším, z něhož
ovšem nikoliv systematický herbář, nýbrž spíše pestrá kytice tuto jest podána.
Kouzla plná květena tato přivábila k sobě již řadu botaniků, avšak ze všech těch hudebních
etnografů, jichž jména polská bibliografie zaznamenala (jako: Wojcicki, Konópka, W. z Oleska, Ź. Pauli,
Rogier atd.), nejznamenitější jest Oskar Kolberg, jenž v oboru tomto nejen mezi Slovany, nýbrž
v Evropě vůbec mezi první etnografy náleží. Materialy jím sebrané (nejen hudební, ale etnografické
vůbec) naplnily, pokud tisknuty byly, imposantní řadu objemných 24 svazků, v nichž nalézáme skoro
8000 písní (nápěvů a tekstu), netisknuté pak, avšak již sebrané, vyplní ještě 30—35 tako-
vých knih! Materialy ty zahrnují v sobě i vše to, co dosud v oboru písně národní různě sebráno
bylo, pročež také jsem se omezil skoro výhradně na prameny Kolbergovy, vybíraje písně polské pro
přítomný sborník.
Tato okolnosť zavinila i následující vadu polského oddílu. Kolberg probírá kraj po kraji; poněvač
pak dílo jeho dosud není dokončeno čili poněvač nejsou dosud všechny kraje polské v dosud vyda-
ných knihách zastoupeny, nebylo mi lze ze všech končin polského území, jež se etnografickými od-
chýlkami odlišují, písně uvésti. Kolberg vydal dosud 22**) knihy a to 19 jakožto serie monumentálního díla
„Lud" a 3 knihy samostatně pod názvem „Mazowsze" (kraj při střední Visle s městem Varšavou; zabírá stará
vévodství: Mazovecké, Ravské a Plocké). Podám zde rozvržení díla Kolbergova, poněvač tím jednak nabudeme
částečně obraz o vnitřních národopisných různostech národa polského, jednak to poslouží i v násle-
dujícím směru. Při některých písních v díle tomto bud nebylo udáno jméno končiny, ze které píseň
pochází, anebo bylo udáno místo, o jehož položení při obyčejné znalosti zeměpisné nemůžeme míti ni-
jakých vědomostí. Za to však je při každé písni udána serie (kniha) Kolbergova díla, z níž píseň vyňata,
a číslo serie té nám udá vlasť dotyčné písně.
Serie II.***) zabývá se Sandomířskem (viz soujmenné město); serie III. a IV. Kujavami či Kujav-
skem, územím při dolní Visle na hranicích ruskoněmeckých s městy Inowraclaví a Brestem Kuj. (tedy
mezi Poznaňskem a Mazovím); serie V.—VIII. vyličuje Krakovsko; serie IX.—XV. Poznaňsko; serie
XVI. a XVII. Lubelsko, a serie XVIII. a XIX. Kielecko (viz soujmenná města). Přičteme-li k tomu
svrchu dotčené Mazoví, vidíme, že hlavní kraje zastoupeny zde jsou a celkovitý obraz že by vyžadoval,
aby jen ještě zahrnuti zde byli karpatští Poláci, tak zv. Góralé, dále Slezané (kteří jeví písněmi svými
největší sklon k našim) a konečně Kašubové při Baltu bydlící, kteří však kromě tekstové skrovničké
sbírky dr. Cenovy nic jiného tiskem vydaného v oboru tomto nemají.
Kolberg ponechával písně přirozeně v jejich podřečí, jichž zvláštnosti však mohou úplně vynik-
nouti při dokonale fonetickém způsobu psaní, jakého i užíval. V tom způsobu jsou i zde písně otisko-
vány. Nedá se na nich tedy studovati knižný jazyk polský, ale za to jeho dialekty.
Nehledíme-li k pís. znárodnělým, dělí se nám polské pís. na dvě veliké a podstatně různé sku-
piny, z nichž jedna obsahuje písně prostého lidu selského, v něm vzniklé i jím zpívané, druhá pak
obsahuje pís. „szlacheckie (šlechtické), dworskie a mieszczańskie (měšťanské)", jichž počet není nepatrný.
Druhá tato skupina obsahuje jednak písně umělé a zpovšechnělé, jednak písně, jež nepostrádají zřej-
mých známek svého národního původu, jež však spolu prozrazují dobré i špatné vlivy civilisace zmí-
něných vzdělaných vrstev. Třeba při prvé skupině byla často primitivnosť a naopak na druhé straně
větší vyhlazenosť, zůstane nám přece prvá skupina milejší, poněvač jest aspoň v celku představitelem
původní neporušenosti vůči vnikajícím živlům cizím. Písně druhé této skupiny nikoliv nezajímavé,
přece však méně důležité, viz pod č. 11., 23., 27., 31. a 146.
Větší pozornosť věnujeme skupině prvé: hudebnímu umění lidu prostého, na něž povšechný
pohled jest as týž, jako při písních lužických. Mámeť zde vedle zpěvu i hudbu instrumentalni a sice
jednak samostatnou, jež došla nepoměrně většího rozvětvení než u Srbů Luž., jednak hudbu ke zpěvu
*) Úvod při „Záv. úvaze I.", týkající se studia národní hudby slovanské a jeho resultátů, nutno
míti na paměti také při této a každé další úvaze. Co tam praveno, platí všeobecně, ač nikoliv všady
ve stejné míře, jelikož národové slovanští nikoliv stejně dbali o své poklady. Proto také u Poláků, zá-
sluhou zvláště genialního Kolberga, poskytuje obor tento pohledu utěšenějšího nežli na př. u nás, což —
jakož i vše, co v „Záv. úv. I." pověděno bylo — zůstává pravdou, smutnou pravdou.
**) Kromě 2, jež popisují haličské Pokutí, tedy kraj maloruský.
***) Serie I. zde je vynechána, poněvač obsahuje písně z různých končin, jež — pokud se týče
písní v této sbírce podaných — udávám: č. 24., 28., 64., 65., 68., 69., 71., 76. Mazoví; č. 78. Kujavy;
č. 80. Maz.; č. 81. Kielecko; č. 85. Kujavy; č. 86., 95., 98. Mazoví; č. 111. Poznaňsko; čís. 112., 144.,
146. Mazoví.