83. Horela lipka, horela.
(Z rukop. sbírky Št. Fajnora.)
Harmonisoval Št. Fajnor.
Horela lipka, horela, pod ňou panenka sedela;
ked na ňu iskry padaly, všetci mládenci plakali.
[Iba ten jeden neplakal,] [čo ju falošne miloval.]
Poznámka 1. Od nynějška budou ve sborníku tomto uveřejňovány úpravy písni též pro smíšené a pro výhradně ženské sbory. Za tou příčinou musíme upustiti od dosavadního prostého označeni „čtverozpěv", jež znamenalo dosud vždy mužský čtverozpěv, a aby se předešlo nedorozumění, budou všecky hlasy slovy vytknuty.
Poznámka 2. Pro nedostatek místa nejsou při některých písních, p. Fajnorem zaslaných, úpravy klavírní. Stalo se tak však pouze s ohledem na to, že písně ty, kterým úprava klavírni schází, lze hráti z partitury čtverozpěvové a že, kdyby se zvláště upravovaly pro klavír, velkých odchylek by nebylo. Pianisté naši tedy v ničem zkráceni nebudou.
Poznámka 3. Štěpán Fajnor, pravotár (advokát) v Senici na Slovensku, jest výtečným znatelem písní slovenských, jichž značnou čásť sebraných v rukopise chová, a v této době jest nejlepším jejich harmonisatorem. Bohužel není mu lze pro přílišné zaměstnání věnovati hudbě ví;:e času, než onu trošku, která mu po celodenním zaneprázdnění vybývá. Jsa nejen prakticky, ale také theoreticky důkladně v hudbě vzdělán, hodlal podati knihu, v niž by pojednáno bylo o nápěvech písní slovenských. Avšak pro připomenutou již příčinu dosud k tomu nedošlo. Pouze v prvém ročníku Slovenských Pohľadů podal velmi cenný úryvek z projektovaného díla, kde vyznačuje charakteristické znaky písní slovenských se zvláštním zřetelem na maďarské, s nimiž se slovenské ve stránce nejedné kříží. U nás v Čechách jméno Fajnorovo bohužel málo známo jest, a pokud jest, sluší děkovati Rud. Pokornému, jenž k prvým dvěma číslům Československé knihovny vydal hudební přílohy, obsahující celkem 4 písně z Hejdukovy sbírky „Cymbal a husle", jež Fajnor v hudbu uvedl, při čemž výtečně postiženým duchem písni slovenských podal zároveň doklad neobyčejné jich znalosti. V této knihovně mělo vyjíti slíbené dilo Fajnorovo o nápěvech slovenských, ale jako nedošlo již na třetí svazek, tak i žádoucí práce Fajnorova a jeho přílohy další světla božího neuzřely.
Když jsem při své cestě, roku loňského (1885) na Slovensku konané, v Senici u něho se stavil, litoval jsem, že jednak muž ten nemůže více pracovati v oboru pro nás tak důležitém, jednak že to, co vykonal, v rukopisech dlí a veřejnosti přístupno není k nemalé škodě našeho a vůbec slovanského ruchu hudebního. I vyžádal jsem si od něho slib, že do příštího sešitu písní slovenských podá některé své harmonisace. Učinil jsem tak v naději, že se nejen věci prospěje, ale že i odběratelstvu svému vhod přijdu. Pouze pozoruhodná harmonisace a okolnost, že písně ty dosud v žádné jiné sbírce tisknuty nejsou, mne k tomu vedly, což vidí se mi připomenouti, jelikož jsem svým časem některé nabízené práce harmonisační odmítnul.
O písních zaslaných pronáší se ct. zasýlatel sám takto: Sú v nich zastúpené všetky antické útvary*) (jonický, dorický, phrygický, lydický, myxolydický a aeolický). Sú obzvláště pre svoju jednoduchost a starobylosť vysokej ceny. Číslo 83., 84. a 89. sú určite ešte z doby pohanskej. V piesni: „Hoja Ďunďa, hoja!" je počiatok pohanskej bohoslužby v tej dobe ešte, keď predkovia naši prinášali bohom krevniu obeť (čiernooké dievčatko). V piesni: „Horela lipka, horela" sa krevnia obeť (panenka) pod posvátným stromom (lipkou) upaluje. Konečne v piesni: „Mať moja, mať moja" je obsažena viera našich predkov pohanských v nesmrtedlnosť. — Ostatne prehovorím ja ešte v priehodny čas a na prislušnom miesto o tomto predmete obšírněji.
K tomu pouze připojuji, že na ten „priehodny čas" netřeba čekati, že již nadešel následkem ohrození hudby české a slovanské vůbec. Jelikož jsem měl příležitost část pojednání o těchto starých písnich v rukopise čísti, jsem přesvědčen, že vzbudí pozornosť nemalou v kruzích odborných, a nezbývá než žádati, aby co nejdříve uveřejněno bylo, aby snad konečně s věci té, jako s jiných, nesešlo. A to by byla škoda opravdová.
*) Poněvadž zásylka pozdě došla, když už půl sešitu v tisku bylo, nebylo lze všecky písně uveřejniti v tomto sešitě a musily býti odloženy k příštímu sešitu písni slovenských.