O jazyku srbocharvátském.
tomuto jazyku spisovnému hlásí se všichni Jihoslované, vyjímaje Slovince a Bulhary. Vládne tedy v těchto zemích: V trojjediném království charvátsko-slavonsko-dalmatském, v Istrii, v jižních Uhrách, v Bosně, Hercegovině, Černé Hoře, Srbsku, Starém Srbsku a částečně i v Macedonii.
Co je z toho srbské a co charvátské, nedovedou přesně a určitě ani Srbocharváti sami říci, poněvač rozdíly náboženské, politické, národopisné jazykové a krojové nejdou svorně zajedno. Katolictví a latinská abeceda platívá za přibližný znak charvátství, pravoslaví a cyrilika za přibližný znak srbstvi. Ale znaky ty neplatí vždycky a vůbec nestačují. Dle náhledu pak pisatelova vyhledávati a vyšetřovati rozdíly tyto jest pouze záležitost slovanské vědy, úloha slovanských učenců, kdežto stanovisko politiků bude přirozeně opačné: ukazovati na to, co všecky větve víže.
Latinská abeceda vládne v Istrii a v království charvátsko-slavonsko-dalmat-ském, V ostatních končinách platí obecně cyrilika. Obě abecedy (pořad dle cyrilice) jsou tyto:
А а (а), Б б (b), В в (v), Г г (g), Д д (d), Ђ ђ, (dj [gj]), E e (e), Ж ж (ž), 3 3 (z), И и (i), I i (j), К к (k), Л л (l), Љ љ (lj), M м (m), Н н (n), Њ њ (nj), О о (о), П п (р), Р р (г), С с (s), Т т (t), Ћ ћ (ć), У у (u), Ф ф (f), X х (h), Ц ц (с), Ч ч (č), Џ џ (dž), Ш ш (š).
Zvláštní tvary a zvuky:
Dj (gj) zastupuje naše ď a vyslovuje se ďž: djak == ďžak, Kapaђ,opђ,eвић == Karaďžorďževič. — Lj vyslovuje se měkce, pro Čecha nesnadně. — Nj vyslovuje se ň: књигa. — Ć zastupuje z pravidla naše ť a vyslovuje se č: нaћи == nači (najiti). — Dž (џ) je v tureckých slovech: džamija (turecký chrám) a vyslovuje se, jak se píše.
Schází srbocharvátštině ř, ch a ou. Kde my máme ř, tam Srbocharvát má r (křídlo == krilo). — Kde u nás ch, tam Charváti píší h, Srbové x, avšak oba je tak lehce vyslovují, že našinec je vůbec neslyší: hoću, xoћy (chci) se slyší óču; hraniti, хранити (krmiti) se slyší raniti. Nedávno vzniklá strana „fonetičarů" také tak píše, ačkoliv toto zanedbávání hlásky ch, jež místy zakrnělo v h a někde docela se ztratilo, není všeobecné. Někde zaměněno bylo dokonce hláskou v: сув na místo сух (suchý). — Za ou mají u: mudarac (mudřec).
Ni, di, ti (ни, ди, ти) se vyslovuje ny, dy, ty: govoriti == govoryty. Chce-li se naznačiti naše ni, napíše Charvát nji, Srb њи: књигa (kniha).
Skupina hv (хв) vyslovuje se všady f (ф). Proto čteme na př. v národních písních, kde fonetism má náležité místo : fala místo hvala atd.
Pěkně vytknul rozdíl mezi češtinou a srbocharvátštinou V. Křížek ve své Antologii jihoslovanské. Všimneme si nejnápadnějších případů:
Předpony roz- a vy- == raz- a iz-. Ku př.: razum, izlaziti (vycházeti).
Zubnice d a t se vysouvá před jazyčnými l a n: grlo (hrdlo), расло (rostlo)
Po retných b, p, v, m vsouvá se lj: zemlja, здравље.
Předložka v == u : unuk — vnuk, uzor == vzor, ukus == vkus.
Lъ mezi dvěma souhláskami == u: vuk == vlk, pun == plný, suza == slza.
Toto 1ъ přešlo v češtině někde v le, lu, lou : sunce == slunce, buha == blecha, dugi == dlouhý.