MORAVSKÝ LID A JEHO KULTURA OČIMA A PEREM DOBOVÝCH BADATELŮ
I přes nápadnou různorodost mají práce včleněné do tohoto výboru některé společné rysy: jejich au-
toři povětšině projevili snahu alespoň zkratkovitě vystihnout charakteristické fyzické, povahové a kul-
turní rysy regionálních skupin, eventuálně i lokálních společenství na Moravě, popřípadě i ve Slezsku,
a na tomto podkladě delimitovat jejich územní rozsídlení do národopisných oblastí a okrsků. Do celko-
vého obrazu Moravy pojímali zcela přirozeně a správně - byť nedůsledně - nejen domácí obyvatelstvo,
nýbrž i příslušníky jiných etnických pospolitostí, kteří se v průběhu historických kolonizací a migrací
trvale usadili na moravském území. A protože nejvýraznějším znakem jinonárodních skupin byl jejich
mateřský jazyk, kladli autoři velký důraz na charakteristiku mluvy, v lidovém prostředí nářeční. Jedni
tak činili při nakládání s jazykem majoritní populace, jiní se zabývali řečí národních menšin a národ-
nostně smíšených skupin obyvatelstva. Znaky nářečí a takzvaných podřečí stanovovali nejen v písemné
podobě, ale zakreslovali také hranice mezi nimi a promítali je do map, jako například Adolf Bayer nebo
Alois Vojtěch Šembera. Tím posloužili zvláště rozvoji dialektologie, naproti tomu v některých případech
bezděčně determinovali národopisné úvahy o hranicích kulturních jevů, které ovšem nemusejí být a na-
mnoze ani nejsou totožné s delimitací jazykovou.
Na základě rozmanitých vnějších rysů se většina autorů snažila porovnávat etnické a etnografic-
ké skupiny mezi sebou. Pisatelé hodnotili kromě somatických vlastností a fyziognomie též kladné
i záporné projevy psychiky, a to odvahy, sebevědomí, hrdosti, houževnatosti a vytrvalosti, ale též
pýchy, svárlivosti, nestálosti, zahálčivosti a lakoty. Přiznávali na základě toho celým skupinám ně-
které přednosti, ale neváhali se také kriticky - leckdy i příkře - vyslovovat k takovým vlastnostem,
které se ze zřetele dobových společenských či náboženských kritérií mohly jevit jako nepříznivé, ba
dokonce směšné či zavrženíhodné. Příčiny těchto rysů vysvětlovali často zjednodušeně. Tak třeba zá-
možnost odvozovali z pracovitosti, naopak chudobu a zaostalost pokládali zpravidla za důsledek le-
nosti. I přesto se některé tehdejší charakteristiky se prokázaly jako přesné, například tvrzení nepo-
depsaného autora, snad Josefa Aloise Zemana (1812), že „naši Líšeňáci zdají se být od přírody před-
určeni za spekulanty," což podnes o obyvatelích této příměstské části Brna platí. Četná jiná
hodnocení stejného druhu jsou však nejednoznačná a málo spolehlivá, jak tomu nasvědčují některé
uvedené příklady. Plyne to třeba ze srovnání několika takřka současně formulovaných výroků o Ha-
nácích: zatímco Jan Alois Hanke z Hankenštejna (1786) o nich říká, že „jsou velké a silné postavy, ne-
zaleknou se žádné práce, jen se do ní nesmějí nutit násilím," „jsou to dobří poddaní, dobří křesťané,
dobří otcové, a jsou pohostinní," Josephu Rohrerovi (1804) se jeví jako „obyčejně prostředního
vzrůstu" a „náchylní k zahálce" a František Josef Schwoy (1786) má dokonce za to, že „jsou téměř
menší než ostatní Moravané, zato silnějších údů a vytrvalejší, avšak velmi drsných mravů, necitelní
vůči všem tvrdostem a dokonce i vůči jiným lidem tvrdí a hrubí, v práci spíše líní, než pilní," a „po-
važují sebe sama za lepší než ostatní". Anonymní autor příspěvku o stínání berana z roku 1812 vy-
čítá Hanákům, že jejich „drsný a nevzdělaný houf... začne takovým krvavým výstupům přivykat...
a zadusí a zahubí ve svém nitru křehký zárodek soucitu", což má „zhoubné následky pro mravnost",
a navrhuje místo toho „konat různé gymnastické soutěže ve šplhu, zápase, běhu, jízdě na koni a po-
dobně" či pořádat „tak zvané Růžové slavnosti pro obě pohlaví". Nesmlouvavé odsudky Hanáků ale
jen o pár let později rázně odmítl Josef Heřman Agapit Gallaš (kolem 1820) s tím, že „za našich as-
poň časů nejsou již tak velmi hrubí a nevyhoblovaní, jakž kdysi před časem bývati mohli". K jejich
cti už Balthasar Hacquet (1796) usoudil, že jsou „silnou, podsaditou, širokoplecou lidskou rasou", že
jsou „velmi pilní a čistotní" a Karel Josef Jurende (1815) zpochybnil názor, podle něhož byli velmi
dlouho označováni za „surové, líné a bezcitné". Podle Hankeho jsou hanácká děvčata „široko daleko
proslulá a známá pro svůj kroj, červené a zdravé líce a plná ňadra", i Jurende shledává hanácké dív-
ky jako „dobře stavěné, silné a zdravé", avšak anonymní autor, snad J. A. Zeman, je kritizuje, že „při
rostoucí drahotě nepřišly ještě na nápad svůj oděv zjednodušit a vzdát se na látku náročných a zby-
tečných laloků a skládání. Móda máchá svým žezlem stejně nad lidmi prostými jako vznešenými".
Nejhorlivěji brojil proti módním výstřelkům J. Rohrer, když psal, že „mezi ženské pohlaví tohoto slo-
vanského venkovského národa se vloudila zničující honba za parádou, která již mnoho Hanaček pro-
měnila v popanštělou hračku, která je raději, obdivuje-li ji spíše cizí galantní kadet, než prostý míst-
ní sedlák".
10