29/
Pawel Josef Šafařík: Slowawký národopis,
(2. vyd.) Praha 1842, s. 86-92
87
ŘEČ ČESKÁ.
§. 21. Pole, znaky a nářečí.
POLE. Od pramenůw Labe pod horami Krko-
nošskými až k Dunaji nad Komárnem a napříč od
Humenného w Uhřích až za Horšůw Týn a Kleneč
w Čechách prostírá se w nepřetržené spojitosti pole
řeči české, pojímajíc do sebe zemi českau a moraw-
skau z wětši částky, severozápadní díl země uher-
ské a malý jihozápadní kaut pruského Slezka. Lid-
natosti též řeči užíwající počítalo se w dotčených ze-
mích i. 1842 do 7,167.000. z niž 7,123.000 do ra-
kauského a 44.000 do pruského státu padá, a zase
6,223.000 k římskokatolickému, 944.000 ku prote-
stantskému náboženstva se přiznáwá.
ZNAKY. 1) Dwojhláska au, čti ou, půwodně mí-
sto q, teď i místo ú: saud, blauditi, rukau, nohau,
malau, velikau, tebau, sebau; u Slowákůw jen w Soc.
na konci slow, we středině ú. 2) ú. t. uo, místo dlau-
hého č: kůra, kůže, kůň, důl, potůček, hradův, hra-
dům, můžeš, kůleš; což Čechowé nyní wyslowují jako
pauhé ú, než Slowáci jako uo. 3) přísuwné e před r
místo ь: čert, červ, černý; řidčeji po r: krev. 4)
přísuwné u po l místo ъ: dluh, pluk, kluzký, tlustý,
slunce, chlum; ačkoli někteří (ne wšickni) Slowáci i
dlh, klzký, tlstý, slnce, wyslowují. 5) h: hora, hrom,
noha, pohan, pluh. 6) l prostředni čili obojetné jako
§. 22. Nářečí české.
německé; leto, lípa, pole, klam, chodil, nosil. 7) e
místo r, cyr. št: noc, moc, tisíc, horaucí. 8) přisuwné
t tre slohu sr na začátku slow: straka, středa, stří-
bro, vstříc, stříž (kra, chorw. a kor. sréž). 9) pří-
suwné r we: rmautiti, zarmautiti, kormautiti, rdausiti,
zardausiti, rputný, zarputilý, nevražiti atd. 10) při-
dawné t po c w infin. w obecné mluwě: moct (mo-
ci), pect (peci), řict (říci), tlauct (tlauci). — Rozdíl
mezi i a y, we wysloweni již ztracený, jen w písmě
se zachowáwá.
NÁŘEČÍ. Dwoje: wlastně české, po Čechách,
Morawě a kautě pruského Slezska, a slowenské, jakž
je sami Slowáci jmenuji, čili, jak my je pro rozdíl
nazwati chceme, uhersko-slowenské w sewerozápadnich
Uhřích. Oboje nářečí wíže až posawad od pradáwni
doby jeden a týž spísowni čili literární jazyk.
§. 22. Nářečí české.
POLE. Meze nářečí českého počínají se na wý-
chodě w Sudetách, blízko Morawy, za městem Ja-
blonným, běží k seweru wedlé Roketnice a Wolešni-
ce, kdež do Kladska wstupují, přes Městečko (něm.
Lewin) až ku Polici; odtud se obracejí k západu
wedlé Aupice a k jihu pod Kuksem, odtud k seweru
až k Roketnici nedaleko Jizery, odtud přes Plawy
k Hodkowicům a dále k seweru až k boře Ještěru
nad Hodkem i Pasekau, odtud k jihozápadu přes Ja-
blonec, Krupau, Kruh a Widim k Libochu na Labi;
dále se winau k seweru Labem, za Hošku, až k Li-
toměřicům, kdež přecházejí Labe, chýlí se k jiho-
západu wedlé Kopiště, nynějšího Terezina, Lowosic,
za Launy, Ročow, Citoliby, Kolešowice, za Manetin,
Wšeruby, Plzeň až k Dobřanům a Chotěšowům;
238