PŘEDMLUVA.
Písně této (XIV.) knihy jsou ze slovanského území, známého pode jménem Makedonie.
Do balkánské vojny (1913) náleželo pod Turecko, dnes je rozděleno mezi tři státy: Řecko,
Bulharsko a Jihoslavii, která dostala největší čásť.
Makedonie je západní čásť nejjižnější končiny slovanského světa, sousedícího zde jižně
s Reky a západně s Albánci. Za své jméno děkuje vzpomínce na starověkého makedonského
světovládce, Aleksandra Velikého, ale nikdy potom již netvořila samostatného státu, ba,
ani žádné politické neb administrační jednotky. Pod Turkem to byly 4 vilajety (gubernie).
Slované sem přišli jako noví usedlíci ve stoletích VI. a VII. a rozšířili se svým časem,
když mor kraje ony vylidnil, po celém poloostrově peloponézském (řeckém), ba, dostali se
až na Krétu.
Dnes tvoří Makedonie s národopisného zřetele obraz balkánského poloostrova v malém:
vedle nadpoloviční většiny slovanského obyvatelstva, souvisle osazeného na venkově,
nalézáme zde zástupce všech balkánských národností: Arnauty, Cincary (Aromuny čili
Kucovalachy), Reky, Turky, španělské Židy, Cikány. Ti tvoří zpravidla buď ostrovy nebo
městské čtvrti, čímž se udržují.
Makedonie má pro Slovanstvo veliký kulturní význam. Zde vzniklo slovanské písemnictví.
Svatí věrozvěstové, Cyril a Methoděj, se svými učedníky, hlavně znamenitým Klimen-
tem, nejen, že vytvořili spisovný jazyk, zvaný starobulharský, staroslověnský, nebo též
církevně slovanský, ale učinili jej i jazykem všeslovanským (vyjímaje Poláky). U nás
vládl sice jen po nějakou dobu, ale východní a jižní Slované podrželi jej až po naše časy,
byť v posledních dvou stoletích již jen jako jazyk církevní. (Jako takového bylo ho užíváno
až do minulého století i v Rumunsku.) To je zajisté skutečnosť, která více než postačuje,
aby všichni Slované pohlíželi povždy к této podivuhodné zemi s úctou, vděkem a láskou.
Makedonie byla také svědkem prvých rozmachů slovanské státotvorné síly, jež se pro-
jevila vítězným zápasem se světovládnou Byzancií, poutající balkánské Slovany. Zápas,
počatý v IX. st., byl skvěle veden bulharskými cary Krumem, Symeonem a Samuelem
(jenž se v Makedonii narodil, žil a zemřel). Po nich v osvobozovací práci pokračovali
neméně zdatně slavní panovníci srbští, jichž řadu koncem XII. století zahájil veliký
Štěpán Nemanja. Úspěchy obou slovanských větví byly tak značné, že bulharský car
Symeon a srbský car Dušan se mohli již psáti také „cary řeckými"; ale když potom místo
Byzancie nastoupilo Osmanství, Slovanstvo nové moci podlehlo. Podlehlo na půl tisíciletí.
Makedonie (spolu se Starým Srbskem) setrvala pod Tureckem až do našeho století. Její
osvobozování bylo o to těžší, že měla jařmitele dva: politicky a hmotně Turka, církevně a
kulturně Reka.
Nacházíme hojné ohlasy těchto bojů v písních, jež zde slyšíme. Skoro každá druhá pěje
o krutých osudech hrdinných bojovníků, o žalu jejich nešťastných rodin. —
O nářečí makedonském nutno říci níže několik stručných slov. Zde jen poznamenávám,
že čelní slovanští i jiní jazykozpytci je přiřazují k bulharštině.
S tím souhlasí i povaha nápěvů. Při četných rysech a typech, společných i písním ostat-
ního balkánského Slovanstva, vidíme odlišnosti, které je přiřazují к písním bulharským.
Je to zejména rytmika, jejíž bohatosť a rozmanitosť na Balkáně postupuje směrem východ-
ním. Přibývá také legatových figur a frází a spolu obohacování takových figur staccato-
vým živlem (na př. č. 12), přerývání slov (č. 24) atd. (Viz můj spis „Píseň jihoslovanská".)
Ač je zde píseň stále ještě živlem živoucím, to jest stále se měnícím, přece mnohé nápěvy
se již dopracovaly stavu pevného, znění utkvělého, jako na př. píseň č. 10, kterou slyšíme
již beze změny z úst lidu a vidíme ve sbírkách.
Sbírek ostatně není mnoho. Do nedávna nebylo vlastně žádných. Jen místy se vyskyto-
valy ukázky písní. Sice sbíral v Makedonii již koncem minulého století Srb St. Mokranjac,