Slovanstvo ve svých zpěvech: Kniha XIV. Písně makedonské.


Ludvík Kuba, Praha 1929

NEJNUTNĚJŠÍ POZNÁMKY JAZYKOVÉ:

Nejnápadnější zvláštnosti makedonštiny jsou tři.
Jimi se řadí vesměs к bulharštině.

1. Neskloňuje se (až na nepatrné výjimky).

Příklady: na turska granica (pís. č. 1); bez voda (10); pod rusa kosa, pod rusým vlasem (17); od majka,
od matky (24); šte kaža na mama, řeknu mámě (19).

2. K podstatným a přídavným jménům se na konci připojuje (jde-li o určitý předmět) rodový člen. Jsou to
vlastně ukazovací zájmena: t-ta-to, n-na-no, v-va-vo. Spisovná bulharština užívá jen prvého způsobu.

Příklady: carj — carjo-t (12); duma-ta, slovo to; vino-to; ochridski-te izvori, ty ochridské prameny (8);
zetova-ta košulja (8); c’rveno-no grojze, ony červené hrozny (9); visoki-ne čardaci, ony vysoké pavlače (10);
moj-ve, tamty moje (9).

3. Měkký a tvrdý znak (jako v ruštině), čili jery, ъ, ь.

Na konci slov se vůbec neslyší. Ožívají jen, připojí-li se člen: carj-o-t; zajk-u-t, ten zajíc; djerdjef-o-t, ten
rám na vyšívání. Píši je, protože užívám nejbližšího pravopisu, totiž bulharského, který jery dosud všude
zachoval.

Uvnitř slova jsou vždy důležité. Měkké ь změkčuje předchozí souhlásku, tvrdé ъ je slyšitelné. Kdežto pak
spisovná bulharština tento zvuk většinou zjednodušila na pouhé tupé ǎ, v makedonštině zní jako a, o, u neb e,
někdy temně, jindy jasně. Zní-li vysloveně jasně, neužívám ъ, nýbrž dotyčné hlásky, na př.: зайкутъ (зайк-
ъ-тъ); керванотъ (керван-ъ-тъ).

Věc se však stává složitější, poněvadž bulharština má nosovku ж, která se vyslovuje rovněž jako a, o, u neb
e, někdy temně, jindy jasně. V makedonštině bývá tato nosovka vyslovována zpravidla jasně a tak i píši:
тенко (тжнко); рака (ржка) atd.

Kь se vyslovuje rozmanitě: k, kj, ť. Rozdíly jsem hleděl v latince vyjádřiti, jak nejlépe dovedu; někdy píši
i jako tj, neb charvátské ć.

Právě tak při latinském přepisu makedonštiny užívám pravopisu charvátského i jinde (ni, di, ti, čti ny, dy,
ty; za x užívám h; za гь užívám dj). Kde tvrdé ъ zní temně, užívám podle potřeby znaků ǎ, ǒ, ǔ, ӗ; kde zní
jenom jako prodloužená souhláska, užívám apostrofu: s’lnce (сълнце).

L. K.