Hečačky.
(Z Nového Hrozenkova.)
Hečačky jsou krátké popěvky žňové, jež prozpěvují žnice po
celý čas žní. „Hečať sa začne po karlovskéj púti (15. srpna) a hečí
sa až do Václava, a to edem (jen) na vrchoch." Nápěv hečaček
se nese tempem „tardissime", jen při některých jako „Vím já
zahrádku trněnú" (Suš. 524) a „Ztratila sem kasánečku" noty
krátké velmi spěšně, jako přesmykem se pronášejí, ale konec všech
hečaček vždy velmi se prodlužuje. Táhlé tyto zvuky líbezných
hlasů ženských zaznívají s vrchu v doliny jako zpěv z nadpozem-
ských říší a působí v mysl posluchače cizince kouzlem nevýslovným.
Hečačky jsou jako náhradou za obyčejný při práci hovor,
jsou tedy nejvíce obsahu prostičkého, často pouhá improvisace. Co
si žnice při práci právě myslí, to sobě a jiným poví hečačkou. Tu
stěžuje si, že práce neubývá, že málo pracovnic a těší se, že brzy
přijdou jiné na pomoc, tu dovolává se laskavosti hospodářovy, aby
přinesl něco na posilněnou, tu opět jsouc unavena přivolává poledne
nebo večer anebo škádlí žnice na vzájem všelikými „novinkami."
Jako jinde „hojakání", tak i hečení na Valašsku děje se
často se dvou proti sobě strmících vrchů. Než se pracovati začne,
některá dobrá zpěvačka zaheleká silným hlasem „ichuchú"; když
pak se s druhého vrchu týmž výkřikem ozvali, dají se na obou
vrších do vzájemného hečení jedny druhým střídavě odpovídajíce
i všelijak se škádlíce.
Všecky hečačky zpívají se na osmero nápěvů, z nichž jeden
jest ve sbírce Sušilově na str. 524 („Vím já zahrádku trněnú")
tuto pak následuje sedm ostatních.