185
Сядь, зозуле, край вôконця, де мати витае, вôдкôль мене моя рôдна що дня выглядае.
Та и скажи, зозуленько, и про мене вѣсти, що дружину вѣрну маю, ще й долю счастливу.
Ой, облети, зозуленько, мой рôдный садочёкъ, та й принеси хоть квѣточку, хоть одинъ листочёкъ
съ тѣхъ грядочёкъ, що копали мои ноженята,
съ тѣхъ грядочёкъ, що садили мои рученята.
124. Člověče ty můj!
(Z vlastních zápisek.)
Seredovka, gub. Černihovská.
Člověče ty můj, svatý loudálku, budeš-li mě stále bít,
půjdu pít kořalku! budeš-li mě stále bít, půjdu pít kořalku.
Člověče ty můj, muži výtečná, když ty doma zůstaneš, to jsem já zbytečná.
Bil jsem ženu v prv, ona zčernala,
když jsem ji bil po druhé, ona zas zbělela.
Bil jsem po třetí, chtěla umříti: nebudu ji nyní bít, do nejdelší smrti.
Original:
Чёловѣче жъ мôй, святый понедѣлку, якъ ты мене будешъ бить, буду пить горѣлку.
Чёловѣче жъ мôй, моя вишенько, якъ ты дома сидишъ, менѣ лишенько.
Побивъ же я жêнку разъ, вона почернѣла, побивъ же я другiй разъ, вона побѣлѣла.
Побивъ же я въ третiй разъ, вона хтѣла вмерти, не буду жъ я теперь бити до самои смерти.