LUHAČOVSKÉ ZÁLESÍ
ÚVODNÍ KAPITOLA
Luhačovice, proslulé moravské lázně, leží v oblasti národopisně smíšené, a to ve styčném uzlu lidové rovinné kultury mor. Slovenska, částečně již Hané, mor. Valašska. PrůsmykVláře umožnil kraji spojitost se starožitnými horskými prvky slovenskými. Toto území jest všeobecně nazýváno „Zálesím". Zvou je tak sousední bohatší moravsko-slovenští „Doláci" z okolí Uh. Brodu, Uh. Hradiště a Uh. Ostrohu, kdežto Valaši nazývají je „Záhořím". Místní lid sám „čuje na méno Zálešák". I při nákupu krojových potřeb vždy žádal látky, pentle, gombíky a j. na „zálešácký" kroj. „To sú ze Zálesá" — ze Zálesí, říkává se o „tutejších ludoch". Když na př. naši poutníci se někde o pouti mísí s davem, slyšeti zlé hubování „možnějších" Slováků: „A co tito Zálešáci sa na nás tolko tłačá"; a ptá-li se kdo, odkud jsou naše „robky", slyšíme: „Ná, coš nepoznáte Zálešáčky po řísných růžových sukňách?" V Uh. Brodě a Zlíně se do nedávna posmívali našim ženám: „Zálešácké Anny z glejovým pútcem", charakterisujíce jednak nářečí nápadně vyslovovaným jménem Anna, při němž obě hlásky „n" odděleně vyznívají, jednak „glejovým pútcem", narážejíce na pěšinky ve vlasech, vždy pečlivě vyměřené, jež si ženy zpevňovaly klovatinou, vytékající z kmenů domácích třešní a švestek, ve vodě rozpouštěnou. A abych ospravedlnil „autonomii" našeho Zálesí, uvádím i některé místní lidové písně, připomínající jméno kraje:
Poslala královna na Zálesí psání, aby sa synečci na vojnu chystali.
Oni odepsali na široké listy, aby nemeškała, že sú dycky istí.
Bude vojna, bude, tuhá verbovaná, půjde na ňu chasa samá vybíraná.
A neméně lichotivě — ta lichotka má téměř „esteticko-antropologickou" průkaz-nost — o místních „Jožénkoch, Janečkoch, Antoškoch" a jak se všichni ti švarní mlá-