VÝVOJ A ZÁNIK LIDOVÉHO KROJE, JEHO ZNAKY, DIFERENCIACE, PRAKTICKÉ, ESTETICKÉ A ETICKÉ HODNOTY
„Ropská šata" či „šatina". „Rubáč, rubánka, rubaňa", posměšně „rubačisko", byl základní, nejstarší a nejprimitivnější součástkou ženského obleku nejen na Zálesí, nýbrž i ve všech sousedních krajích. Sil se doma z pačesného i koudelného plátna, napředeného z konopí neb lnu. Skládal se z vlastního suknicovitého rubáče a „oplečí", rovného to pásu plátna, sahajícího do polovice prsou; na něm byl vzadu pevně přišitý „tráček", zvaný „prorámka" (v Březnici a ve Slopném byly prorámky dvě, v Bohusla-vicích a na Salaši se zvaly prorámčice), jdoucí přes rameno dopředu, kde se provlékal obšitou dírkou a svazoval na uzel, drže tak vlastní rubáč. Půlloketní oplečí objímalo pevně pás, a ani dvouloketní rubáč nemohl býti příliš řasný, takže často musela jedna žena druhé při převlékání pomáhati. Těsnost rubáče ve všech krajích lze odůvodniti tím, že těsné oplečí zpevňovalo ženu v pase, mimoto pak úzký rubáč, jenž musel vždy trochu z pod sukní přesahovati, napomáhal cudnosti nejen při práci, ale hlavně při tanci. Byl tak intimní součástkou ženského obleku, že jej některý muž neuviděl po celý život. Ženy jej úzkostlivě ukrývaly, ba i vypraný věšely tak, aby ho nebylo vidět. Teprve s uvolňováním mravů na venkově, hlavně vlivem vojáků, cudné ukrývání rubáče přestávalo. Zato již vyslovení jeho jména způsobovalo výbuchy smíchu u mužů, z nichž farský pacholek, Jan Hubáček, se zmohl v letech sedmdesátých na popěvek:
Stratiła sem rubáček. Gdo ho našel? Hubáček! Ja, Hubáčku, vrať ně ho, nech nechodím bez něho.1)
Snad právě pro úzkostlivé jeho skrývání se mu připisovala léčivá moc, zvláště při uhranutí mužů neb dobytka. Jel na př. hospodář s volským potahem a vůl pojednou, prý uřknutím, padl. Proto nejblíže jdoucí žena skočila rychle za křoví, svlékla rubáč a třela dobytče od rohů po hřbetě až na ocas a opačně, načež vůl věrojatně povstal. Stařenka „Vaščákovi" obešla vždy, když přivedli nový dobytek do chléva, jen v rubáči oblečená celé stavení a potom pověsila ten rubáč volům na rohy, aby „netrkali a dobře sa chovali" (t. j. fysicky prospívali).
Rubáče nosí na Zálesí již jen několik stařenek. Z nich jedna, na obr. 261, tab. XCVI, byla zachycena v srpnovém parnu v nestřeženém okamžiku. Jinak již v devadesátých letech většina žen zaměnila rubáč za „podołkovú košulu", t. j. tenkou, u krku šňůrečkou neb knoflíkem uzavřenou košili (obr. 260, tab. XCVI) s kratičkými rukávy, od pasu nastavenou úplně oblým, konopným spodkem, zv. podolek, jejž dnešní ženy nahrazují také továrním plátnem.
1) Též:
Gdo to pije, šag vy víte, Vałáškovo ščrčné dítě. Och, to je vám pijáčisko, propíł ženě rubáčisko.