tule. (Zavřeli oči.) Čeho sa prf natrhá s putnu: střešní lebo jabłek? (Třešní, poněvadž jsou dříve zralé.) Kerá kráva nebyła telatem? (Na obrázku.) Jakú poléfku uvařiła Eva ponájprf Adamovi? (Teplou.) Co chodí dycky po hłavje? (Cvoček v botě.)
Hádanky rázu náboženského jsou uvedeny při popisu svatby, jako součást svatebního ceremonielu, a hádanky rázu dvojsmyslného pomíjím. K poslední skupině náleží: Šéł pán s paňú na húru spat, viděli tam kotvu žhrat, a tá kotvať žhrała matvať, odpaš párom, bij kotvárom, ať nežere matvárom. (Pán s paní šli spat a našli na půdě kočku, žeroucí maso. Paní pravila: „Odpaš řemen, nabij jí, nech nežere maso.") Kostum mostum, baba listum, svinórúm dórúm, ocasistum, máło mydła perdyje. (Baba prala pod mostem šaty, a když se na chvíli vzdálila, přišla svině, šaty roztrhala, mýdlo sežrala, a baba naříká, že nemůže prát.)
Pověsti. Poněvadž jsem v přímém styku s lidem věnoval sbírání pověstí a pohádek menší pozornost, dotazoval jsem se po některých písemně. Tak jsem získal sice soupisový materiál o námětech pověstí, ale ztratil se jejich vypravovatelský původní ráz. Podle námětů se dělí pověsti ze Zálesí v tyto skupiny:
Pověsti historické. Jest zajímavé, jak si lid jimi chce někdy velmi naivně sklenouti dávnou minulost s přítomností. První lidé v kraji podle 80letého Ant. Skovajsy z Pozlovic byli prý „skalníci", bydlící v podzemních jamách, z nichž je naši předkové vypuzovali ohni, zapalovanými nad jejich příbytky. Podle Anny Hrnčířové z Ludkovic, 80 let staré, (a jiných) nahoře Oberské bývali obři. Žena toho nejvyššího obra šla kdysi k Pradliskům, kde na „skałkách" oral koňmi jistý Blahoš. „Uviďa ho, zebrała ho aj s konima a płuhem do klína a donésła si ho dóm." Její muž se jí ptal, co to přinesla. Ona, že prý nalezla ně-jakého červa, vrtajícího zem, načež pán jí řekl, aby ho zanesla zpět, a Blahoš oral dále. Další pověsti z doby křesťanské i pohanské jsou uvedeny v X. kap. Poznamenávám, že obraz domněle cyrilometodějského kříže na str. 26 pochází snad až z XVI. stol.1) Dále sem náleží pověsti o zříceninách hradů Starého Světlova a Sehradu, které byly prý spojeny tajnými chodbami, jimiž se při přepadech dorozumívali a podporovali. Při obou byly „bezedné studně" s ponornými říčkami, které vytékaly do Moravy u Uh. Hradiště, jak se pozná podle toho, že „kačeny", které byly hozeny se zvonečky a značkami do studně, vypluly u jmenovaného města. V obou zříceninách jsou poklady, jak o nich bude dále psáno.
Dále jsou tu pověsti o Tatarech a Turcích. Jednu uvádím na str. 327. Jiná vypráví o pomníku na tab. XII. Byla to Anna Svárová, nevěsta mládence z Pradlisk, ukrývající se v humně, které náleží t. č. Jozefu Máčalovi v Podhradí. Dívka si ve spěchu lehla do vysoké trávy, ale v tom jel divý Tatar na koni, šlápl na ni, dívka vykřikla, načež ji Tatar zabil. Kříž na uvedeném obraze zhotovil vlastnoručně její milenec. Srovnáme-li pověst
1) Snad náleží mezi t. zv. smírčí kříže, jak o nich píše F. Blöchl v Plzeňsku X, č. 5.