V dúbrafském šenku hutci hrajú, chlapci tam pjekně tancujú; je tam cérečka učesaná, do tanca ju vołajú.
K nejprimitivnějším hudebním „nástrojům" náleží lipové nebo jiné listy, na něž mládenci za večerů vyluzují několikahlasé nápěvy. Děti na pastvě sbírají zaschlé růžice „nunušky" (Carlina acaulis), na něž podobně jako na hřeben přikládají papír a „hrají". Pastevci hotovili až přes 2 metry dlouhé trouby z olšové kůry, kterou získali řezáním mladých olší závitkovitým řezem; s oblibou užívali „ťuhýka". Bylo to dřívko s lístkem ostřice, vydávající tenký jemný hlas. Dále jsou to různé primitivní vrbové píšťalky, bezové frkače, okariny zvířecích forem, jež byly kdysi v hrnčířských pecích na Zálesí vypalovány, konečně „varhánky", t. j. foukací harmonika, housle a harmonika tahací. Za mého dětství se s oblibou hrálo na grumle (i „grmle"1), něm. Brumeisen), viz obr. 324, o nichž se domnívám, že byly vyráběny cikány,2) poněvadž dole uvedeným popěvkem se cikáni na Zálesí dosud dráždí.
Tančilo se kdysi obecně při dudách, zvaných na Zálesí gajdy. Poslední gajdoš z let 50tých se uvádí Krajča z Polichna a Baďura ze Slopného. Staří vzpomínali, jak házeli kdysi gajdošovi peníze „do huku", t. j. do předního zahnutého rohu, aby jim k tanci zagajdoval. Přísloví: „Gdo hledá hutca, najde aj gajdoša" se na Zálesí posud hojně užívá. Upozorňuji též na pověsti3) o gajdoších na str. 430, jakož i na gajdošské písně na str. 347. Viz též poznámku 1) o gajdách = kejdách z r. 1630 na str. 252.
1) Grmel jest samorostlý pokřivený hák, klacek.
2) Cigáně, cigáně, uděłaj ně grumle, budu ti grumlovat na kopečku v humně.
Jiná píseň, vzpomínající grumle: Dyš sem hore ďeďinú šéł, na grumle sem grumlováł, kom si to, synečku,
kom si to zdurováł? (J. Černík má text jiný.)
3) K těmto se pojí gajdošská pověst (obdobná, uvedená v Podunaj. dědině, str. 299), jak gajdoš jdoucí „s Prachšic" potkal jiného, hrajícího dudáka s nápadně pěknými dudami, který je našemu gajdošovi ochotně vyměnil. Když gajdoš přišel domů, pověsil gajdy na stěnu, ale ráno viděla jeho žena koňský hnát. Zbudila muže, mudrovali spolu, až konečně se gajdoš rozběhl ke knězi na poradu. Ten mu radil, aby je zanesl na místo, kde je vyměnil. Dudák šel a k velikému překvapení našel své gajdy na dubě. Nebylo divu, bylo to na křižovatce.
Zaznamenávám i zlomek, který byl později variovaný a doplněný:
Zagajduj, gajdošku, zagajduj ně trošku, abych si zaskočił, hoja — chvałabošku.
Zagajduj, zagajduj, sticha polehučky, aby to nečuły moje galánečky.
Galánečky štyry, o co ste sa biły? O tebe, synečku, že sme ťa lúbiły.
Ja, dyš ste lúbiły, o mňa sa nebijte, dyš si jednu veznu, tři ostat mosíte.
Veznu-i si jednu, druhé budú płakat, až ím po fjertúšku budú słze kapat.
Jednu, enom jednu, jednu si vzít mosím, ostatní poručím kamarádom mojím.
I píseň: „Stratiła sem fjertúšek", uvedená na str. 160, jest skládána na nápěv po celém Slovensku známé gajdošské písně:
Stratiła sem zrcadło, nevím, gde mně vypadło,
či f kostele, či f peci, lebo mezi młádenci.