Ženění a vdávání.
287
Písně a říkadla svatební.
Obyčeje svatební lidu selského
v Cechách, kde ještě je zúplna za-
chovávají, všude jsou lytyž, jen u
věcech nepodstatných časem a mí-
stem od obecného pravidla se uchy-
lujíce. Se všemi slavnostmi vždy je-
ště se vedou svatby selské v jižních
krajích českých, ze jména v Klatov-
sku a v Plzeňsku; pročež také v ná-
sledujícím vypsání k těmto dvěma
krajům zvláště hledíno.
Každá řádnější svatba selská má
svého řečníka neb tlumače (starosva-
la), muže již pokročilejšího v letech,
obratného a vtipného, kterýž oby-
čejně z jistého platu při ní všecko
řídí a hosty obveseluje. Vůbec ří-
kají jemu „plampač“, v krajích sever-
ních také „družba“. Naproti tomu
v jižních krajích „družbou“ slově
ten, jemuž jinak také dějí „mláde-
nec“, totiž neženatý druh ueb kama-
rád ženichův, jenž nevěstu doprovází
k oltáři. Nápodobně „družkou“ neb
„družičkou“ nazývají pannu, kterou
nevěsta sobě zvolí, aby ženicha
k oltáři doprovodila. Jest-li více
družek, musí každá svého mládence
míti. Ostatní hosté svatební mužští
jmenují se „svatové“ a ženy „svat-
bí“; starší pak žena, kteráž nevěstu
mívá v opatrování, slově „staro-
svalbí“. Rádná svatba trvá plné tři
dni.
Zvaní.
Asi na týden před oddavkami
chodí „žváči“ zvát sousedův a pří-
buzných obojí strany na svatbu. Jsou
obyčejně dva, totiž řečník a mláde-
nec, oba majíce na levé ruce prut
rozmaríny, červenou stužkou přivá-
zaný, anebo prut rozmarínový služ-
kou ozdobený v ruce držíce. V Kla-
tovsku a v Plzeňsku chodí plampač,
maje s sebou místo niládeuce asi
dvanáctiletého chlapce. Když žváči
vstoupí do světnice, promluví řečník
takto:
„Pochválen bud pán Ježíš Kristus!
Slovutné a vzácné poctivosti pane
sousede a pauí sousedo! doufám, že
vstoupení naše s tímto ctným mlá-
dencem do příbytku vašeho v do-
bré obrátíte, též toto mé sprosté
promluvení ode mne náchylně při-
jmete. Přináším zprávu, že poctivý
mládenec . . . (jmenuje jej) umínil
sobě svůj svobodný stav mládenecký
proměniti a v stav svátého manželstva
vstoupiti; ku kterémužto stavu oblí-
bil sobě za manželku poctivou pan-
nu . . ., vlastní dceru váženého sou-
seda . . . poctivé obce ... I uzná-
vajíce nastávající manželé a jich ro-
diče, že takový sňatek svatební bez
vzácných pánů sousedů a přátel, jak
domácích tak přespolních, pořádně
konán a zřízen býti nemůže, vzklá-
dají námi svou žádost na vás, abyste
tu lásku křesťanskou jim prokázali,
cestu k nim, dá pán Bůh, dne . . ■
vážili, a ku potvrzení jich svateb-
ního sňatku je doprovodili si nestí-
žili, a pak z chrámu Páně zase do
příbytku slovútného muže ... do
poctivé obce ... za vzácné a milé
hosty najiti se dali; začež oni i my,
jakožto jich služebníci, snažně a
uctivě žádáme.“
V Klatovsku zve řečuik takto :
„Vzácný a vážený pane hospo-
dáři a paní hospodyně! dovolte mi