Písně a říkadla svatební.
303
Z dobré vůle je to málo:
z přinucení se to dálo,
táta mě s mámou nutí,
já nemám žádné chuti!
Z Klatovska.
O d d a v k y.
Prvé než oddaní snoubenci od
oltáře vstanou, hledí družka i mlá-
denec, aby jim s hlavy spíše popadli
věneček, družka ženichovi a mláde-
nec nevěstě; neb komu se podaří
dříve jej chopili, dříve prý se vdá
neb ožení.
Když jdou okolo oltáře na ofěru,
vypůjčí sobě nevěsta od ženicha pe-
níz, ale nechá si ho a obětuje jiný:
aby prý nebyla žádostivá peněz.
Při mši svaté dávají svatebčané
bedlivě pozor, zdali na straně ženi-
chově anebo nevěstině svíce na
oltáři temněji hoří, soudíce z tolio,
že ta strana také dříve zemře; plá-
polají—li rovně, budou ti manželé
spolu svorně živi.
Po oddavkách, když zasnoubenci
se svědky jdou k zápisu, postaví
se ostatní svatebnici před kostel,
dudák a boudek počnou hráti a ženy,
točíce svými šátky a se strany na
stranu se houpajíce, zpívají:
-
44.
fiivý obrázek.
(Nápěv 660, 771.)
Ten zdejší pan farář
pěkně káže
rozdává obrázky
u oltáře; ’)
já na to kázaní
laky pudu,
o jeden obrázek
prosit budu.
Ten zdejší pan farář
miloslivej,
on mi dál obrázek,
ten je živej;
kam já ho, přesmutná,
kam já ho dám,
když pro něj místečka
nikde nemám!
Dám-li ho za rámek,2)
nevejde se;
dám-li ho do truhly,
udusí se:
dám já si ho za stůl,
sednu k němu:
on mně dá hubičku,
. á já jemu.
Z Klatovska. — Srov. Suš. 474; Kol- I, 241.
*) ruce váže.
2) Dam-li si ho za sklo,
pořeže se;
dám-li ho do knížek,
nevejde se:
dám ho do postýlky
pod peřinu,
budu se s nim těšit
celou zimu.
45.
Už jsem ivoje.
(Nápěv 698.)
Už mou milou od oltáře vedou,
tenkrát jsi, má panenko,
tenkrát jsi má!
„Už jsem tvoje, můj nejmilejší!
už nejsem panmámina.“
Z Táborská. — Srov str. 301, č. 35.
46
Poděkováni knězi.
(Nápěv 771.)
Inčko vám děkuju,
pane páter!
že jste vy mně dali,
co jsem já chtěl.