304
Písně a říkadla svatební.
Dali jste mně ženu
Kateřinu:
a já si ji schovám
pod peřinu.
Z Domažlická.
Cesta z kostela.
-
47.
Rozmyšlení.
(Nápěv 546, 547.)
Pověz ty mně, hvězdičko má, >)
jsi-li jasná, nebo tmavá ?
Jsi-li tmavá, vyjasni se:
má panenko, rozmysli se.
„Já jsem se už rozmyslila,
otce, matku opustila.
Otce, matku i přátele,
zvolila si jenom tebe.
A ne na rok, na dvě léta:
ale do skonáni světa.
Do skonání mého, tvého,
nepohlednout na žádného.
Nepohlednout, nezasmát se,
jenom k tobě míli srdce!“
Z Berounska —Srov. Čel. II, 25; Sus. 310;
Kol. 1, 225; II, 332; Voje. I, 64.
-
1) Proč, kalino, v struze stojiš?
snad se tuze sucha bojíš?
Stůj, kalino! neboj ty se:
má panenko, rozmysli se atd.
-
48.
Nevolná přísaha.
(Nápěv 407, 408.)
Cos má milá,
cos myslila,
žes při oltáři
před božskou tváří
přisahala?
„Nechtěla jsem,
musela jsem;
a když jsem klekla,
„slibuju“ řekla,
plakala jsem!“
Z Berounska.
-
49.
Pozdní bych.
Co jsem smutná myslila
před panem farářem,
že jsem ruku podala
před velkým oltářem:
co jsem chtěla, už to mám,
už se tomu neschovám,
přesmutná děvečka!
Z Prachenska.
*
Cos, Andulko, myslila
před velkým oltářem,
že jsi ruku podala
před panem farářem?
Hled, Andulko, hleď, hleď,
své srdéčko neplet:
co jsi chtěla, už to máš,
už se tomu neschováš!
Kdybysi se schovala,
on tě bude hledat,
a když pak tě dostane,
tu se bude hněvat.
Hleď, Andulko, hleď, hled,
své srdéčko neplet:
co jsi chtěla, už to máš,
už se lomu neschováš!
Z Prachenska.
-
50.
Nemoc a lék.
(Nápěv 286.)
Ach ouvej, ouvej!
hlavička boli:
pojď sem, můj holečku,
a zavaž mi ji.