Písně a říkadla svatební.
337
i všecko jí vysvětluje, co kde má dě-
lati: jak se prý sladí z jablek kaše,
jak se voda vaří na měkko, jak se
jalovice dojí a t. d. V bytu ženi-
chově má se prý nevěsta nejprve
podívati do komína, aby se jí po
otcovském domě nestýskalo. Také
nemá dříve choditi domů k rodičům
svým, až k „dobré vůli,“ sice by po-
tom od manžela utíkala.
Zatím venku skládají s vozu ne-
věstin nábytek. Když sundávají pe-
řiny a truhly, zpívají:
129.
Slaměné podušky.
(Napěv 146, 353.)
Na koho naříkat, ')
než na naši mámu,
že mně nastrkala
do podušek slámu.
Do podušek slámu,
do truhel kamení,
ako bych nebyla
z toho pokolení! “)
Z Domažlická.
*) Byla bych neřekla
do tý naší mámy,
že vona mně nandá
do podušek slámy.
2) z jejího stavení.
-
130.
Spatné vdaní.
(Nápěv 146, 345.)
Vdala jsem se, vdala!
co je po mém vdaní,
když jsem se dostala
daleko od mámy.
Daleko od mámy,
od zlatý mamičky:
budou pro ni plakal
mý černý očičky!
Z Berounska.
Vdala jsem se, vdala!
co je po mém vdaní,
když jsem se dostala,
kde chleba nemají.
Kde chleba nemají,
votavy nesečou: ’)
ještě mě k posledu
za vlasy vyvlečou!
Z Prachenska.
') žádného vaření:
pomoz mi, Bože můj!
v tomto mém souženi!
-
131.
Do nouze vdaná.
(Nápěv 353.)
Lito je mně, lito
ach té naší louže,
že jsem se dostala
z rozkoše do nouze.
Kde chleba nemají,
nikdy ho nepečou;
že jsem se já stala
bezděčnou nevěstou!
Z Bydžovska.
V domě ženichově.
Potom sedají k večeři, nevěsta
zase nejzáze do kouta; s jedné strany
k ní sedne matka ženichova, s druhé
družka, a dále po jedné i po druhé
straně ženy ostatní. Po večeři při-
nesou talíř a matka ženichova položí
na něj podlé možnosti tolar neb du-
kát, a podá talíř dále, aby každý ně-
čím přispěl. Z peněz sebraných ve-
zme družka mezi zuby dvacetník,
pak ostatek zaváže do šátku a podá
nevěstě; začez tato poděkuje :
„Zaplat vám to všecko pán Bůh,
co jste nám dali, abyste toho nikdy
nepohřešovali!“
Toto slově „pomoc“. Potom druž-
ka dá ten dvacetník hudebníkům,
řkouc:
43