340
Písně a říkadla svatební.
140.
Plačící nevěsta.
(Nápěv 557.)
Proč pak, moje milá, pláčeš,
pláčeš, pláčeš tak tuze? —
„Proto, proto, proto pláču,
pláču, pláču tak tuze:
věneček pryč, čepeček sem,
byla jsem panenkou a už nejsem;
proto, proto, proto pláču,
pláču, pláču tak tuze.“
Z Prachenska.
Čepení nevěsty.
Nyní odvedou ženy nevěstu do
komory, a posadíce ji na stolici, vě-
nec jí s hlavy sundají, pentle roze-
berou a vlasy rozpletou. Družba při-
nese na talíři čepec, jenž k tomu jest
určen, a postaví na stůl; ženy pak
jej vezmou, a jedna, která jest nej-
starší a nejpřednější, obyčejně rych-
tářka anebo nevěstina kmotra, posadí
jej nevěstě na hlavu. Z ostatních
musí se jí každá aspoň dotknouti.
Dvakráte shodí nevěsta čepec s hlavy
dolů, a teprv po třetí ho na sobě
nechá — na znamení, že jí žel stavu
svobodného. Čepec nevěstě koupí
ohyčejně ženy samy, složivše se. Při
čepení hudba za dveřmi hraje a ženy
zpívají:
141.
Včera a dnes.
(Nápěv 191.)
Mý zlatý červeny čepení
bejvalo propleteny :
včera mě strojily družičky,
dnes už mě čepí ženy.
Z Klatovska.
142.
Kadeřavé vlásky.
(Nápěv 546.)
Pře-mý vlásky kadeřavý,
hejvaly jste dycky pěkný.
Dycky pěkně rozčesaný,
pentličkama vokrášleny.
íčko už jste rozpleteny,
kúskem plínkú vovázany.
Z Domažlická.
143.
Zármutek nevěstin.
(Nápěv 800.)
Jak to všecko tancuje,
všecko je to zhůru!
družba stojí u dveří,
tluče na komoru:
já tu sedím u prostřed,
zarmoucená všecka;
mé srdéčko: vet, vet, vet!
ubohá nevěsta I
Z Berounska.
144.
Skládání vínku.
(Nápěv 120.)
Ach můj vínku zelený,
nž tě s hlavy skládám I
tobě, můj nejmilejší!
jej teď odevzdávám:
abysi jej choval,
vždycky mě miloval,
stále až do mé smrti
v té lásce setrval.
Ej, již se s vámi žehnám,
družičky mé milé I
a vám všem vale dávám —
smutno této chvíle:
změnily se časy,
zavily mi vlasy;
laskavě vám děkuji
za tu službu vaši!
Už kamarádky jiný
do počtu mě vzaly,
nž mně čepeček bílý
na hlavičku daly: