historické.
463
402.
Hulán.
(Nápěv 189.)
Jaro se otvírá,
všecko se usmívá,
teskno je seděli;
stromy zelenají,
ptáčkové zpívají,
radost je si vyjiti:
a já pěšky nepudu,
na koni sedět budu,
tu barvu zelenou
a pěknou červenou
rozjímali si budu.
Pan rytmistr ke mně:
„Pověz mi upřímně,
co tě k tomu nntí,
že u Prahy v logru
chceš se dát na vojnu
a chceš hulánem býlí?“
A milostivý pane!
co žádám, at se stane:
dávno už se sonží,
mé srdéčko touží
po té zelené barvě.
Tu mě oblíkali,
štěstí vinšovali,
zelený kabát dali,
červeny vejložky —
ach což je lo hezky! —
ly jsou mi darovali;
čepičku s fedrpušem:
Má panenko! pospěš sem,
podej mi ručičku
a dej mi hubičku,
už se spolu rozejdem.
Má panenka běží,
ručičkama lomí,
pláče a naříká:
„Ach, co’s to učinil
a mne tak zarmoutil ?“
černé oči utírá.
Neplač a nenaříkej,
a přej mi té radosti;
vrat se zase domů,
poruč pánu Bohu —
máš lam mládenců dosti!
Z Klatovska.
Z p o m i n k y
i.
Hrabě Valdštýn.
(Nápěv 390.)
Miletínští sousedi
hodni — traladritum
hodni jsou,
že oni se pod šavličkou
nene — traladritum
nenesou;
co propij ou, zaplatějí,
žádného se neprosejí
ouvě — traladritum
ouvěrou.
historické.
Dali sobě privileje
zlatém — traladritum
zlatém psát,
aby mohli své panenky
milo — traladritum
milovat;
ta jim byla potvrzena
od hraběte Valdštejna
za du — traladritum
za dukát.
Z Bydžovska. — Valdštýnové byli v letech
1560—1685 pány statku Miletiuského. —
Srov. Suš. 718.