Prostonárodní české písně a říkadla


Karel Jaromír Erben, Praha 1864

historické.

463

402.

Hulán.

(Nápěv 189.)

Jaro se otvírá,
všecko se usmívá,
teskno je seděli;

stromy zelenají,
ptáčkové zpívají,
radost je si vyjiti:

a já pěšky nepudu,
na koni sedět budu,
tu barvu zelenou
a pěknou červenou
rozjímali si budu.

Pan rytmistr ke mně:
„Pověz mi upřímně,
co tě k tomu nntí,
že u Prahy v logru
chceš se dát na vojnu
a chceš hulánem býlí?“

A milostivý pane!

co žádám, at se stane:
dávno už se sonží,
mé srdéčko touží

po té zelené barvě.

Tu mě oblíkali,
štěstí vinšovali,
zelený kabát dali,
červeny vejložky —
ach což je lo hezky! —
ly jsou mi darovali;

čepičku s fedrpušem:

Má panenko! pospěš sem,
podej mi ručičku
a dej mi hubičku,
už se spolu rozejdem.

Má panenka běží,
ručičkama lomí,
pláče a naříká:
„Ach, co’s to učinil
a mne tak zarmoutil ?“
černé oči utírá.

Neplač a nenaříkej,
a přej mi té radosti;
vrat se zase domů,
poruč pánu Bohu —
máš lam mládenců dosti!

Z Klatovska.

Z p o m i n k y

i.

Hrabě Valdštýn.

(Nápěv 390.)

Miletínští sousedi
hodni — traladritum
hodni jsou,

že oni se pod šavličkou
nene — traladritum

nenesou;

co propij ou, zaplatějí,
žádného se neprosejí
ouvě — traladritum
ouvěrou.

historické.

Dali sobě privileje
zlatém — traladritum
zlatém psát,
aby mohli své panenky
milo — traladritum
milovat;

ta jim byla potvrzena

od hraběte Valdštejna
za du — traladritum
za dukát.

Z Bydžovska. — Valdštýnové byli v letech
1560—1685 pány statku Miletiuského. —
Srov. Suš. 718.