O písních černohorských.
Přítomná kniha prvně předkládá obecenstvu černohorskou píseň národní s nápěvem. Veliké dílo Kuhačovo, obsahující 1600 jihoslov. písní, má pouze 5 písní, označených slovy „iz Crne Gore", avšak bližší místní udání schází; kromě toho je známo, že Kuhač na Černé Hoře nebyl. Dr. 13. Schwarz ve svém díle ,,Montenegro" podává několik not, z nichž poznáváme známý charvatský popěvek „Vozila se po morju galija" (jejž mezi charvatskými písněmi umístíme). Tvrdí pak o něm spisovatel dvojí nepravdu: že je to černohorská hymna, a že je „zvláště charakteristický", což o něm neplatí ani tenkrát, posuzujeme-li jej jako píseň charvatskou. Je to píseň moderní bez určité barvy.
Moje cesta po Černé Hoře nemohla mne poučiti úplně o prostonárodním zpěvu a hudbě černohorské, poněvač jsem tam přišel v době přísného smutku, zachovávaného za kněžnu Zorku (nejst. dceru kníž. Nikoly), a vše jsem musil od lidu jen pracně vymáhati pomocí listu, jejž jsem od předsedy státní rady a ministra vnitra Boža Petroviće dostal a v němž se všechněm nařizovalo, aby vůle mé ochotnými byli plniteli. Nicméně myslím, že jsem si celkem dosti správnou představu o této stránce života černohorského odnesl. Jak dalece obrazu tomu odpovídá tato kniha, vysvitne z řádků následujících.
Ve vlastní Černé Hoře, t. j. v Katunské nahiji a v nejbližším sousedství, vládne zpěv, jenž bohužel zapsati se nedá. Je to výtečný, dlouho trvající čistý trylek v různých intervalech vedený. Obrazně mluveno, je to zhudebněný pláč; zjev, jenž nás vítá po celé vnitřní Dalmácii, ano i v Charvatsku mezi Úskoky. Ty věci — velice interessantní a nesmírně důležité — dají se zachytiti jen fonografem a jen jakožto s fonogramy bude lze je rozebírati a studovati. Proto z Katunské nahije podávám jen číslo 44.
Jinak za typické a vlastní černohorské nápěvy nutno považovati ony prosté, melodicky jednoduché, přece však rytmické, velice zajímavé nápěvy, jako jsou čísla: 11, 22, 41, 44, 50. Jsou to útvary, k nimž jednou dychtivě sáhne věda a jež přes svoji zdánlivou jednoduchosť podají vděčnou látku ku zajímavé analysi. Jsou to útvary velikého stáří a vzácné ceny, jež budou ve vědě slovanské hráti ještě svoji roli.
Jinak je nynější Černá Hora jako všecky snad země na světě, obrazem křížících a prostupujících se živlů sousedních s domácími. Č. 38. bylo mi přímo udáno za nápěv albánský. Podgorické písně nesnaží se zastírati svoji jasnou tvář (č. 8., 24. atd.) nebo opět hluboký žal a vášeň (ě. 15., 59. atd.), prozrazujíce vliv musulmanský. Písně andrejevické a kola-šínské svojí naivní a přec velice lahodnou melodikou jsou nám obrazem národního zpěvu ze Starého Srbska; ba písně kolašínské téměř napořád možno prohlásiti za bělopolské, neboť město Kolašín, před poslední válkou turecké а po ní od Turků opuštěné, bylo osazeno z části největší od uprchlíků z města Bělopolje ve St. Srbsku (jež je dosud turecké). O skutečném koloritu melodickém lze mluviti při nápěvech nikšických (č. 2.), vynikajících úchvatnými figurami (č. 33.), zvláštními liniemi hudebními (č. 46.), neobyčejnou hloubkou, citem, vášní (č. 9., 25.); ony nesou opět ráz bosensko-hercegovský.
Pokud se techniky týče, zmínil jsem se již o tremolu, v němž vyniká nabije katunská, а o němž Bělopavlići pyšně dí, že oni v tom byli učiteli ostatní Černé Hoře; sluje zerzavanje (v Dalmácii grohotanje). Kromě toho vytknouti však sluší zajímavé ukončení písní, jež se děje na několikerý způsob. Tremolované písně končí obyčejně táhlým