Slovenské písně z uherskobrodska


Dr. Ferdinand Tomek, Olomouc 1926

Úvodem.

Probíraje se starými spisy z mládí, nalezl jsem mezi nimi dva
omšelé sešitky slováckých písní a svatební zvyky a obyčeje s datem
ze srpna 1896, tedy dnes plných 30 let. Mimoděk zabořil jsem se
do vzpomínek, kterak jsem trávil jako chlapec a student veškeré
své prázdniny v Korytné na Uh.-brodsku pod smavou Javořinou.
Našel jsem v ní svůj druhý domov u svého stařičká, „starého pana
rechtora" Jos. Machka, který jako učitelský pomocník r. 1833 dostal
se do Korytné, a tam, oženiv se s Aničkou, dceruškou panského
myslivce Fr. Franty, který už kdysi od let 1798 v Korytné fořtoval,
založil si šťastnou rodinu, takřka na 60 let v Korytné rechtoroval
a skorem tři generace v obci vychoval.

Při této příležitosti cítím se přímo jako vnuk povinen pro světlou
památku svého děda věnovati mu několik slov. Jak shora uvedeno
působil děd můj, Josef Machek, od let třicátých minulého století
jako rechtor až do svého pensionování a pak ještě i jinak až do
své smrti 1897 — zemřel v požehnaném věku 84 let — na témže
místě v Korytné a těšil se, vychovav celou obec, všeobecné úctě
a vážnosti. Byl to jeden z těch starých rechtorů, kteří nejen učili,
ale také vychovávali. Jsa výborným sadařem, zvelebil v obci, roubo-
vav jen nejlepší druhy, ovocnářství, propagoval včelařství, chovaje
sám velký počet úlů včel, ovšem podle starého způsobu; vysázev
morušové stromy, pěstoval bource morušové a tím hedbávnictví
a obdržel za veškeru tuto činnost celou řadu čestných medailí a po-
chvalných uznání. Při tom ovšem, znaje hráti téměř na všechny
hudební nástroje, byl výborným hudebníkem. Z jeho vzpomínek
uvádím, kterak páni rechtoři z celého Uh.-brodska se svými instru-
menty se scházívali a milostivým vrchnostem jak v Uh. Brodě, tak
i v Luhačovicích t. zv. „štandrle" vyhrávali. Na to jako hoch sám
se pamatuji, kterak při hře na varhany po starém způsobu i během
verše interludoval a celé kadence a pasáže vkládal. V letech osm-
desátých zemřela stařenka, r. 1897 následoval ji staříček a pak
1906 jejich dcera — moje teta — Aloisie; chodníček tím do Korytné
zarostl a zůstaly jen na tichém hřbitůvku v Korytné rovy zesnulé
rodiny Machkovy a s nimi vzpomínky.

V takovém tedy prostředí i s bratry svými trávil jsem své
šťastné dny chlapectví a mladosti, tam jsem se úplně naturalisoval
a cítil se jedním ze slováckých chlapců a šohajů, s nimiž jsem na