92. V černém lese na pasece.
(Erben.)
Z Práchenska.
V černém lese na pasece švarné děvče
trávu seče, švarné děvče trávu seče.
Jak nažala, navázala,
na milého zavolala:
„Pojď, Janečku, s druhé strany,
zdvihni na mě nůši trávy."
Jednou rukou trávu zdvihal,
druhou rukou vínek snímal,
A když měla vínek sňatý,
hořce začala plakati.
„A když nemám vínku míti,
nechci déle živa býti."
„Když jsi chtěla vínek míti,
neměla jsi mne volati.
Vyvol sohě jedno z dvého,
nespolehej na žádného."
Ona sobě vyvolila —
třikrát k horám zavolala.
Jak ponejprv zavolala,
tu se hora zelenala.
Jak podruhé zavolala,
tu se hora prohýbala.
Jak po třetí zavolala,
už ji matka uslyšela.
„Ach, synové, jeďte v hora,
naše děvče smutně volá."
Synové hned nemeškali,
k černým horám pospíchali.
Potkali tam mládenečka,
sousedového Janečka.
„Co jsi, Janku, co jsi robil,
že's šavličku okrvavil?"
„Zabil jsem já holubičku,
sedávala v okenečku.
Sedávala, vrkávala,
mně smutnému spát nedala."
„Nebyla to holubička,
byla to naše sestřička.
Sestra leží na trávníčku,
má posekanou hlavičku.
Nyní půjdeš do vězení,
pomoci ti žádné není.
Do vězení takového,
že nevyjdeš co živ z něho."