Závěrečná úvaha IV.
(Písně české, moravské a slovenské.)
Ona čásť našich čtenářů, která vyšinula se na vyšší, obecně slovanské stanovisko, se kterého na
dílo toto pohlížela, zajisté chová výčitku, že na př. národu ruskému, skoro desetkráte většímu národa
českoslovanského, bylo zde věnováno mista ještě o čtvrtinu méně a že rovněž podobný nepoměr je
i při písních polských, jimž o tři pětiny místa méně vytčeno, ačkoliv národ jejich je dvakrát větší
našeho. Ale to již bylo v našem původním plánu, věnovati národu našemu místa nejvíce, poněvač
právem jsme mohli očekávati, že většina odběratelstva přece jen bude požadovati, aby našich věcí
více než jiných podáno bylo. To mělo však za následek, že bylo nutno značnou tu massu rozvrhnouti
na tři části: českou, moravskou a slovenskou. Aby pak toto rozvržení jednak nebylo nespravedlivě
odsuzováno, jednak aby nebyl mu kladen význam větší, než je třeba, k tomu slouží počáteční řádky
této stati.
Slovo český může míti různý význam. Pomineme-li ten nejnžší, zbývají ještě dva: politický, jenž
víže k Čechám ještě Moravu a Slezsko, a národopisný, jenž k tonu všemu přidává ještě Slovensko
Uherské. V našem případě měl místo rozumí se význam druhý — a tu hned naskýtá se výtka, kde
že ostaly písně Slezské? Přiznávám, že nedostatek jich je skutečnou vadou, kterou však omlouvám
tím, že zvláštní slezské sbírky nemáme. Písně slezské jsou pouze v Sušilově sbírce „Písni moravských",
a ještě nejsou zvláště vytknuty, tak že kdo je chce nalézti, musí znáti slezskou topografii. Uveřejnili
jsme celkem čtyři. Že jsou zařaděny do knihy české, není přílišnou nelogičností a omlouvám to tím,
že nebylo lze věnovati jim zvláštní oddíl.
Přistoupíme-li pak k pojmenování těchto oddílů, musím na prvém místě sděliti, že jednotlivé
názvy nemají zde jiného významu, kromě toho, že udávají, z kterého politického území ona tlupa písní
pochází. Považovati na př. Moravu za národopisný celek, bylo by bezdůvodné. Morava je směsicí
7 zajímavých dialektů, z nichž žádný prvenství neuchvátil, z nichž hraniční spojují Moravu se soused-
ními zeměmi (dialekt český, lašský a slovenský). Takové a snad větší množství dialektů a ve větších
rozdílech bylo by se vyvinulo i u nás v Čechách; že však u nás ruch kulturní záhy v míře netušené
se vyvíjel a spisovný jazyk se vytvořil, nebyla možnou tak bujná vegetace dialektní jako na Moravě
— a ještě více na Slovensku.
Dnes v Čechách není více památky po různých haluzích Doudlebů, Lemuzů atd., kdežto na
Slovensku najdeme nejpříkřejší rozdíly mezi jednotlivými kraji, ba dolinami, v řeči i krojích. Na Mo-
ravě tento individuelní vývin je menší, na Slovensku pak, kde neměli nikdy žádného kulturního stře-
diska,*) kde každá dolina klidně po staletí vegetovala pro sebe, jsou rozdíly vzájemné největší.
(Pozoruhodno je ovšem, že na Slovensku jméno Čech nikdy nebylo uvyklé, nýbrž že mu vznikla již
v min. tisíciletí protiváha ve jménu Slovenčina, že lid i v jižní části východní Moravy až po řeku Moravu
vše svoje nazývá „slovenským". Ale to nemůže býti nijakým důvodem proti platnému všeobecně ná-
hledu, že všichni jsme jednoho českoslovanského kmene.)
V celku má se tedy věc takto: Čechové jsou západní částí lidu čechoslovanského, jehož krajové,
zvláštnosti byly záby se vyvíjející kulturou znivelisovány, čimž odcizili se nejvíce svému někdejšímu
slovanskému obrazn. Slováci Uherští jsou opačnou toho krajností — Moravané pak tvoří povlovný
přechod.
Jest-li jsem se těchto věcí dotknul obšírněji, než by se za místné považovati mohlo, učinil jsem
tak z důvodů dobře uvážených. Jeť stav písně národní, její vnitřní povaha totiž i její v lidu uchování
v úplném souladu s tím, co bylo zde řečeuo, ha píseň národní vzájemný poměr Slovenska a Čech staví
ještě do ostřejšího světla.
Jest-li se vůči Slovensku pyšníme, že jsme pokročilejší, můžeme býti přichystáni na důvodnou
odpověď, že jsme o to vzdálenější slovanskému původu. U nás již v 10. století byl rozhodnut boj
Orientu slovanského se západem latinsko-německým, vítězství hlavně zásluhou sv. Vojtěcha na stranu
poslední se sklonilo. Latinskou universiton Karlovou byl opět nový otvor zjednán příboji cizímu,
jejž nadobro neutralisovati reakce Husova na universitě ovšem již nemohla. „Zlatý věk" Rudolfův,
jenž byl vlastně zlatým věkem cizích dobrodruhů, hnal v Čechách vše starými kolejemi v před, a
vítězstvím bělohorským dostalo se vlastně jen oslavné apotheosy směru, jenž odcizil nás skoro všemu,
co v nás bylo slovanské. Pouze řeč nám zůstala — ale i o tu dráti se musíme do dnešního dne!
A jako se na Slovensku vše zachovalo v původnějším daleko stavu, jednak se pak vše spiše vy-
víjelo směrem původní své podstaty — kdežto u nás směr vývoje řízen byl příbojem cizím — tak podobně
dělo se i u hudby národní. Srovnáme-li povšechný ráz typických písni českých se slovenskými, ne-
nalezneme skoro nic společného. Jako bychom tu měli činiti se dvěma zcela cizími národy. Zjev ten
pak se jednoduše vysvětluje historií.
Že nekreslím věc černěji než spravedlivo, toho svědectvím jsou slova Zvonařova, jež vyjímám
z Nauč. SI. ze stati „Čechy". Mluvě o nejstarších památkách hudebního umění českého, považuje zcela
důvodně „Hospodine, pomiluj ny" za původnější, češtější, nebo lépe řečeno slovanštější, než „Svatý
Václave!", poněvač onano pochází zajisté z doby cyrilomethodějské. Druhá jest vzniku pozdějšího.
„Byl při její skládáni jakýs cizí živel spolučinným. Živel tento byl zajisté římský chorální zpěv, neboť
dosáhla horlivosť u pěstění jeho v čase, do kteréhož svatovácl. píseň připadá, nejvyššího stupně. Slo-
vanská liturgie byla za těch časů dávno již potlačena a zpívaly se, jak dějepis svědčí, dnem i nocí
*) V posledních letech pracně za ně povýšen Turč. Sv. Martin.