5
O jazyku slovinském.
Abeceda vykazuje málo odchylek od češtiny:
1. Nemají ě. Místo jeho zajímá é: měl — imél. Podobně i místo í, pokud ono stojí na
místě někdejšího ě, nalézáme é: bílý (bělý) den — bél dan. V některých nářečích, zejména na Do-
lensku, jak z dialektů písní bude zřejmo, mluví lid za naše ě vesměs ej: svejt — svět, bejžte — běžte.
2. h nemají, nýbrž g. (Lid je proto ani vysloviti nedovede; tak říká na př. : Jochana
místo Johana atd.) Na př. gora — hora.
3. Proto píší naše ch jednodušším tvarem h. Duh tedy čti duch (značí též vůně); hram
čti chrám; sprehod čti sprechod — procházka.
4. I mají dvojí: Ij (měkké) a I (tvrdé). Rozdíl ve výslově Čech nejen nedovede činiti,
ale sotva jej i vycítí.
5. ř nemají. Za to mají rj, jehož jemný odstín od prostého r též je sluchu českému
nedostupný.
6. y nemají, nýbrž jenom i, které se chová jako tvrdé; ni di ti čte se tedy: ny dy
ty. Slovinci byli v této věci upřímnější nás Čechů po příkladě ovšem Charvátů; nemajíce více
rozdílu ve výslově měkkého a tvrdého i, nedbají ho i v písmu. My pak pro útěchu mysli
a větší složitosť pravopisu jsme si ponechali tvary dva, ač jazyk dávno už rozdílu v tom nečiní.
7. ou nemají. Místo něho vidíme ô a nebo prostě jen o; na př.: môder — moudrý,
môka — mouka, pôt — cesta (sr. pouť).
8. Naše ň, ď, ť se píše ve slovinštině nj, dj, tj. Proto naše ni, di, ti se vyjádří slo-
vinským pravopisem nji, dji, tji. Djánje čti ďáně — jednání; zadnji — poslední.
Výslovnosť tedy nečiní obtíží. Třeba míti z uvedeného pouze na paměti, že h se čte
ch, že ni, di, ti se čte ny, dy, ty, a že nj, dj, tj se rovná našemu ň, ď, ť; k tomu jen do-
dáme, že v se nikdy nevyslovuje jako f, nýbrž přečasto jako u (prav — dobře, čti prau, vsi
— všichni, čti usi atd.); to stačí. (Jako předložka tvoří slabiku: v Ljubjani čti u Lublany.)
S výslovností těsně souvisí i přízvuk, avšak zde bylo by jednání o něm bezpředmětno,
poněvač jej Slovinci ne v každém slově označují, aniž jest dle určitých pravidel umístěn.
Pamatujme si jen tolik: přízvučná slabika může býti buď dlouhá, na př. takó — tak; nebo
krátká: kònj — kůň. Délka bez přízvuku však se nevyskytuje.
Z tvarosloví uvedeme opět jen nejnutnější a nejzajímavější.
A. Společné. Všecky sklonné části řeči (podstatné jméno, příd. jm. a zájmeno) i slo-
veso mají důsledně provedený dual, jehož užívání žije ve stejně nezkrácené míře v literárním
jazyku jako v hovoru lidu. Příklady uvedeme zde z mluv. Vymazalovy: Podstatná jména, pří-
davná jména a ukazovací zájmena:
ta lépa klobúka — ty dva pěkné klobouky,
ti dòbri rìbi — ty dvě dobré ryby,
ti lépi mesti — ta dvě pěkná města.
Zájmena osobná: m. rod: midva, vidva, ònadva
ž. rod: mídve, vídve, ònedve.
Sloveso býti: m. rod: svà, stà, stà (my dva jsme, jste, jsou).
ž. rod: svè, stè, stè (my dvě jsme, jste, jsou).
Na př: ta dva moja sina sta srečna — ti dva moji synové jsou šťastni; ti dve šóli ste
dóbri—ty dvě školy jsou dobry; ti dve mésti ste lepi —ta dvě města jsou krásná.