142
102. Kdo se v pátek roznemůže.
(Sušil.)
Kdo se v pátek roznemůže, kdo se v pátek roznemů-
že, tomu žádný nepomůže, tomu žádný nepomůže.
Leda pán bůh všemohúcí,
co má všecko ve své moci.
Přátelé se k němu sejdú
pohledňa naň zas odejdú
bolesti mu neodejmú.
Což je po tom, dy se sešli,
dyž mně zdraví nepřinesli?
Dyž člověka k hrobu vezú,
přátelé se zase sejdú,
o statek se pohádajú.
Tys dostal moc a já málo,
třetímu se nedostalo.
*
Dyž já umřu, co mně dáte?
Košulenku, bílé gatě,
kúsek dřeva jedlového,
co by byla truhla z něho.
Na tej truhle slovo boží,
by věděli, kdo tu leží.
Leží, leží, ležet bude,
až ten anděl trúbit bude.
*
Kdo to chodi po mém dvoře,
dělá se mi za šafáře?
Já sem, smrti Hospodina,
prosím tebe, otevři mňa.
A já tobě neotevřu,
ješče sobě túžej zavřu.
Tvé závory nic neplatí,
již ty musíš se mnou jíti.
*
A dyž bylo před kostelem,
hádala se duše s tělem.
Tělo, tělo, cos dělalo ?
o duši si nic nedbalo!
Co's vidělo, všecko’s chtělo,
na hříchy si nepomnělo,
do kostela nechodilo!
Tělo, tělo, tělo hříšné,
bývalo si v světě pyšné.
Chodilo si v stříbře, zlatě,
a já duše trpím za tě.
Tys chodilo po muzikách
a já musím v těžkých mukách.
Nedávej mně, duše, viny,
byla’s se mnú v každé chvíli.
Byla-li sem já kdy s tebú,
nevládla sem sama s sebú.