5
O jazyku lužickém.
Jazyk lužických Srbů, jimi „serbska rěč (rěc)" nazývaný, patří mezi západoslovanská
nářečí a objevuje se v písemnictví již v 16. století v podřečí dvojím: horním a dolním.
Obě v jedno spojiti na ten čas nelze, poněvadž není společenského středu; avšak obapolně
sblížili se mohou, oč spisovatelé skutečně usilují. (Viz Časop. Maćicy Serb. r. 1880: „Wutworjenje
našeje spisowneje rěče a jeje zbliženje z delnoserbskej".)
Spisovná hornolužičtina rozešla se časem opět ve dvojí podřečí, ani ji četnější evan-
gelíci pěstovali v dialekte budyšínskolubijském (východním) a katolíci v kameneckovojereckém (západ-
ním). Od roku 1847 sbližovaly se obě tyto strany, vybírajíce pro mluvu spisovnou z obou dialektů
ty tvary, které jsou pravidelnější nebo jiným slovanským bližší.
Dolnolužičtina psala se hlavně ve středním (chotěbuzském) různořečí a jen některé knížky
vydány byly v jiných různořečích.
Obě tato hlavní spisovná podřečí byla spisovateli v německých školách vzdělanými často germa-
nismy pokažena, avšak od doby rozruchu vlasteneckého je znalci jiných slovanských jazyků značně
vytříbili a stále tříbí.
Ohledně písma užívá se pro lid větším dílem fraktury, jinak latinky.
Pravopis býval velmi rozmanitý a dílem také nemotorný, tak že i v učených pojednáních
o řeči samé bylo dosti omylů. Starší může se nazvati německosrbský, (když vyjma spisy katolíkův
užívalo se písmen frakturních [viz. sken] ve znění německém, tak že se psalo na př.: [viz. sken]), novější pak latinskoslovanský, upravený dle českého i polského, který se opět objevuje
jako etymologickohistorický.
Výslovnosť není ani úplně polská, ani zcela česká. Kdo chce správně vyslo-
vovati, musí znáti některá pravidla pravopisná a spolu výslovnosť některých zv1ášt-
ních zvukův horní i dolní lužičtiny.
Délky při samohláskách není, vyslovujíť se vesměs krátce a přízvuk v obou
nářečích jest jako v češtině vždy na první slabice. Pouze v dolnolužičtině při více-
slabičných slovech se předposlední slabika obyčejně protahuje, tak že nezvyklému se
zdá, jako by tam byl akcent polský.
Jotování jest podobné polskému (j místo polského i před samohláskou), jen že
mimo ń se píše také ŕ, a dále i čárkované b, p, w, m (před souhláskami nebo na konci).
Měkkosť (jotace) jest slyšeti jako slabé j ale nepíše se ve slabikách: le, he, ge
(dolnol.), ke, na př.: ale, len, herc, kemš, jakož i v hornol. slabice che, která dolnol.
jest tvrdá, na př.: suche čti suchje (v dolnol. však suche). Měkké i a rovněž ě měkčí
předchozí souhlásku (podobně jako v češtině při d, t, n) a netrpí se po sykavkách
