86
56. Stojí lípa u výmolu.
(J. E. Smoleŕ II.)
Dolnolužická.
Stojí lípa u výmolu zele-
ná se od vrcholu.
Sem a tam se lehce chvěje,
když ten větřík do ní věje.
Milý ten se na vojnu dá,
milá po něm těžce vzdychá.
„Až jen v růží květných době
vrátím zas se domů k tobě!" —
V jeden letní den to bylo,
když děvčátko v sadě rylo.
Když děvčátko v sadě rylo,
po svém milém zatoužilo.
Mladý rejthar okolo jel,
na koníku hnědém seděl.
Ve svůj plášť se zaobalí,
by ho lidé nepoznali.
„Pomáhej Bůh, děvče milé,
co tu děláš této chvíle?
Zdali sbíráš jab’ka zralá,
nebo trháš kvítka malá."
„Nesbírám ni jablek zralých,
netrhám ni kvítků malých.
V dál pohlížím za svým milým,
po němž smutná dávno kvílím.
Dneska tomu sedm je let,
milý můj se nevrátil zpět.
Slíbil, že přijede v letě,
až červená růže zkvete.
Kůže v letě už rozvily,
z vojny nejede můj milý."
„Nevěř, nevěř, holka milá,
jiná dnes se s ním snoubila.
Pojedu tam bez meškání,
jaké pošleš mu vzkázání?"
„Když jdeš do kraje onoho,
vyřiď mu dobrého mnoho.
Ať si vzpomene můj milý,
co jsme spolu hovořili.
Všecko, co jsem mu pravila,
věrně povždy jsem plnila."
„Nevěř, nevěř, děvče moje,
sám jsem potěšení tvoje.
Zkoumal jsem tě, moje milá,
zda's mi věrnosť vyplnila."
„Jak bych mohla mít jiného,
ty’s jen touhou srdce mého.
V dálku oči mé patřily,
zda se vrací už můj milý."
Rejthar milku hned zulíbal,
prsten zlatý na ručku dal.
„Teď jsi, milko, do smrti má,
do smrti má, žádná jiná!"