98
65. Máti děvče kárala.
(J. E. Smoleŕ II.)
Dolnolužická.
Máti děvče kárala a tak mu kázala:
„Zanech svého milého, miláčka dávného."
„Nezanechám milého,
miláčka dávného,
on mi mnohem milejší
než oba mí bratři."
Kázala ji zavříti
do nové komůrky:
„Spi zde, milá, rok a den,
na hocha zapomeň."
„Já naň nezapomenu,
dokud jsem na živu,
on mne stále v mysli má,
jen na něj myslím já." —
Letěli jsou, letěli
dva bílí holoubci,
z vysoka jsou letěli
a nízko usedli.
Sedli oba, sedli si
tam na komůrku k ní:
„Jaký chceš nám dáti plat,
chcem okno udělat,
bys viděla milého,
miláčka dávného."
„Co mi platno viděti,
když nelze mluviti."
„Přijde-li se podívat,
přijde i rozmlouvat."
Dělali jsou, dělali,
až okno sdělali.
Děvče hledí oknem ven
na zelenou louku,
vidí hocha na louce
sekati travičku. —
Vzali jsou se za ruce,
kráčeli po louce;
trhali jsou, trhali
po drobné květince.
Sázeli je, sázeli
do její komůrky.
„Až ty kvítky uvadnou,
po lásce je naší!"
Dále kvítky voněly
a krásnější byly.
„Tak i naší lásky květ
nezhyne nám nikdy."