KRÁTKÉ POUČENI O PÍSNÍCH I JAZYKU.
Píseň jihoslovanská (slova) skládá se většinou z pouhých veršů, velice
zřídka ze sloh.
Teprve z verše se tvoří formální sloha, když toho členitost nápěvu žádá.
K tomu slouží složitá soustava, jež z písní samých nám bude zřejma. Je to
rozmanité opakování jednotlivých částí verše, prokládání citoslovci, vložkami,
připojování nebo vkládání přípěvů (refrenů). Stránka tato vyžaduje velké
bedlivosti při podkládání dalších slov pod hudbu.
Končí-li nápěv dvěma notami stejné výšky, bývá prvá dlouhá, druhá krátká.
Prvá se seslabuje tak, že druhá se stává slabým staccatem. Z toho pak se
vyvinul zvyk poslední slabiku vůbec nezpívati, jak u některých písní uvidíme.
Píseň jihoslovanská co do hudby je v zásadě (až na země alpské
a jaderské přímoří) pouhou melodií jednohlasnou, samohlasnou, t. j., není zvyklá
na doprovod sborový nebo nástrojový, čili je většinou uplně samostatným
a soběstačným výtvorem, jenž hudební průvod v našem smyslu po nejvíce
jen s odporem připouští, někdy naprosto odmítá (v čemž se zásadně liší od
písně naší). Klavírní úprava zde tedy není žadným doplněním původniho
obrazu písně jihoslovanské, nýbrž sloužiti má jen k tomu, aby píseň snáze
vnikla do společnosti, kamž v původní své nahotě přístupu jen těžko by se
domáhala přes veškeru nádheru svých linií.
Kdo bude zpívati písně v původním znění, musí dbáti těchto pravidel
výslovnosti:
1. ć, ћ (místo našeho ť) se vysloví mezi českým č a ť.
2. dj, ђ (místo našeho ď) se vysloví jako naše ď nebo dž.
3. h (místo našeho ch) je skoro neslyšitelné.
4. hv (naše chv) čte se jako f a také se někdy píše fala místo hvala.
České překlady většinou objasní neznámá slova. Jsouť řídký případy, kdy
se stanoviska uměleckého nemohl výborný náš překladatel přidržeti se věcně
přesného tlumočení.
L. K.