144
100. Sloužil jsem já čtyři léta.
(Kolberg XII.)
Sloužil jsem já čtyři léta, čtyři léta hospodářovi, hospodářo-
vi, časně stával, kravám dával, ať to sám poví, matičko, ať to sám poví.
A to všecko [pro to děvče]
[milo mi bylo,]
neb mé srdce jak živice
k němu přilnulo, matičko,
k němu přilnulo.
Nesměl jsem se, [zdali mne chce,]
[ani zeptati,]
mělať kravku a pět volků
věnem dostati, matičko,
věnem dostati.
Vyzlacený [stříbrný pás,]
[zlatý prstýnek,]
čarokrásný stříbrem šitý
k tomu fěrtušek, matičko,
k tomu fěrtušek.
A tu jednou [hrozila jí]
[velká záhuba,]
to když se mnou volky pásl
pastucha Kuba, matičko,
pastucha Kuba.
Přiběhnula [uděšená:]
[Zachraň mne Stachu !]
Ovečky mně vlk rozehnal,
umru ze strachu, matičko,
umru ze strachu.
Hned se jí ptám, [čím se mi chce]
[za to odměnit?]
Řekla na to: Sebe dám ti,
budeš-li mne chtít, matičko,
budeš-li mne chtít.
I věneček [z rozmarinu]
[pěkně svěžinký;]
mohl-li jsem více žádat
od té dívčinky? matičko,
od té dívčinky.