5
O jazyku polském.
Začátečníku, by dovedl polsky čísti, třeba vysvětliti:
Dlouhých samohlásek v polštině není. Přízvuk má předposlední slabika ve slově.
Hlásky polské a písmena, kterých v češtině není, jsou:
a) Souhlásky: ć = změkčené c, nezní č, ale šeplavě, mezi č a ť (bić, bíti). Taktéž
se čte c, následuje-li i (cios, vysl. ćos, rána). — ź není ž, zní také šeplavě, mezi ž a z
(źle, zle); taktéž se čte z, následuje-li i (zima, v. źima — ziele, v. źele, bylina — poziomka,
v. poźomka, jahoda). — ś nezní š, ale opět šeplavě, mezi š a s; taktéž před i v témže
slově (wieś, v. věś, ves — na wsi, v. na vśi — siostra, v. śostra, sestra). — dź (miedź, v.
mědź, měď — dziki, v. dźiki, divoký — dzieci, v. dźeći, děti). — V polštině je měkké
1 a tvrdé ł. Toto zní skoro jako u (ład, pořádek — sokoł, sokol); jednoslabičně se čte
myśl, v. myś, myšlénka, dvojslabičně*) krwawy, v. krva-vy — trwożyć, v. trvo-žyć, lekati —
trwonić, v. trvo-nić, marniti; příčestí na ł po souhlásce ztrácejí je ve výslově (plótł, v.
plut, pletl — rosł, v. ros, rostl). — ń = ň; ni v. ni, nie v. ně, nio v. ňo atd. (niby, jako —
niańka, v. ňaňka, niania, v. ňaňa, chůva). — rz = ř (morze, v. moře — brzoza, v. břoza,
bříza — rzut, v. řut, vrh, vržení). Obyčejně však vyslovuje se rz skoro jako ž. — sz jest š
(szum, v. šum, hukot — dusza, v. duša). — tiu, tiu! v. ťu, ťu! volání slepic. — w = v.
ž = ž (žuč, v. žuć, žvýkati). —
b) Samohlásky: ę, == nosovka en (pędzić, v. pendźić, hnáti — pięć, v. pjenć, pět —
węgiel, v. vengel, uhel — węgieł, úhel). — ą jest nosovka on (wąž, v. vonž, had, prąd,
v. prond, proud, Dąbrowski, v. Dombrovski); na konci slov a před 1, ł zní ę, jako krátké e,
a jako krátké o (wiodę, v. vjode, vedu — wzięli, v. vźeli, vzali — cięła, v. ćeła, ťala; —
będą, v. bendo, budou — wziął, v. vźoł, vzal). — é není dlouhé é, zníť i neb y (chléb,
v. chlib — mojém, v. mojim, mém loc. j. č. — gorzéj, v. gořy, hůře — dobrém, v. dobrym,
dobrém loc). — i na počátku slabik zní ji (poić, v. pojić, poił, v. pojił, poi, v. poji,
napájeti, napájel, napájí). — ó = krátké u (ów, v. uv, onen — Kraków, v. Krakuv,
Krakov — trójróg, v. trujrug, třírohý klobouk). — y zní skoro jako německé ü (wozy —
oczy — mamy, máme). —
České novější mluvnice polského jazyka jsou od Vymazala a od Špachty-Jelínka.
Polsko-český slovník vydal r. 1851 J. B. Podstránský, a nejnověji vychází v sešitech
diferencialní slovník polsko-český od prof. Vočadla, jejž vydává Arn. Pešl v Táboře.
Polsko-německý vydal F. Booch-Árkossy v Lipsku. —
*) Toho buďtež pozorni ti, kdož pěti chtějí polské originaly.