Slovanstvo ve svých zpěvech: Kniha IV. Písně polské


Ludvík Kuba, Pardubice 1887

38

18. Co jsi se tak zadumala?

(Wojcicki I.)

Co jsi se tak zadumala, dívko, duše má?

„Proto jsem se zadumala, že nebudu tvá."

Ty, dívčino, žádná jiná,

ty jen budeš má,
počkej, však juž obilíčko

v poli dozrává.

„Juž se žitko naplnilo,

juž se chodí žít;
slíbil jsi mi, můj Jeníčku,

do žní si mne vzít.

A ty’s, Jene, s pole sklidil,

všecko vymlátil,
a mě bídnou, přenešťastnou

jenom zarmoutil.

Ó, ty mě, můj hochu milý,

jenom podvádíš:
ty mne miluješ jen tenkrát,

když mi v oči zříš."

Neklamu tě, děvče moje,

věru, nešidím;
miluji tě stále rovně

i když v dálce dlím.

„Tož tě prosím, hochu milý,
na svůj dvůr mne vem;

třeba jenom služkou byla
tam na statku tvém.

Chci jít s tebou přes ty lesy,

přes vrch, dolinu,
jestli mi tě bůh usoudil,

však tě neminu."