120
81. Jan koně napájel.
(Kolberg I.)
Jan koně napájel, Hana u něj stála,
Jeník si zazpíval, Hana zaplakala.
Hano, darmo pláčem
oči tvé se kalí,
nebudu vojákem,
vždyť mne nevypsali.
A já půjdu s tebou
do světa širého,
všecko tu opustím,
i tatíčka svého.
Moje ty Haničko,
nemoudrá bys byla,
kdybysi v domově
všecko opustila.
Vezmi stříbra, zlata,
co se ho dá snésti,
aby měl koníček
za námi co vézti.
Matka mě viděla
s tebou, Jene, státi,
oj, to mě bude teď
pilně ostříhati.
Namluv svojí matce,
že tě hlava bolí,
uloží pak tebe
do nové komory.
Tam naber, Haničko,
co se dá unésti,
aby měl koníček
za námi co vézti.
Sotva matka vyšla,
Hana s lože vstala,
zlata a poklady
sbírati se jala.
Vyhlédni, Haničko,
oknem do zahrady,
tvoje potěšení
čeká tě juž tady.
Hana když viděla,
že matička spala,
hned jemu okýnkem
všecko podávala.
Pověz mi, Jeníčku,
jaké máš tušení,
je-li vůz mazaný,
koně zapřaženi?
Pověděl jí Jeník
o dobrém tušení,
vůz je namazaný,
koně zapřaženi.
Sedla Hana na vůz,
domov opouštěla,
ještě si po matce
cestou zaslzela.
Čtyři míle jeli,
jeli do setmění:
„Oj, tu je, Haničko,
naše rozloučení!"
„„Milý můj Jeníčku,
odkud hněvy tvoje,
že mne chceš zapudit,
věrné děvče svoje?""
„Oj, Hano, vidíš-li,
Dunaj velkou řeku,
kdybych šel já s tebou,
zhynu v jeho vzteku.
Široký ten Dunaj,
oj Dunaj hluboký,
vezme, obejme tě,
ruce tvé i boky."
Haniččin fěrtoušek
do kola se dostal,
vytasil šavličku,
v půly dvě jej rozťal.
„Potop se fěrtoušku
se svou mladou paní,
nechci já nikdy víc
vzpomenouti na ni."
Pobídnul koníky,
prudce se rozjeli;
když na most přijeli,
už je zadrželi.
Hanu vylovili,
zvonili jí hrany;
na mostě Jeníček
leží porubaný.
Haniččina matka
rukama lomila,
že svoji dcerušku
lépe nestřežila.