136
93. Oj, za polem jezero.
(Kolberg XVI.)
Oj, za polem jezero, nad ním stojí černý les;
vyjdu já, vyjdu na vysokou horu, vyjíždíli milý kdes.
Jede, jede Jeníček,
to na sivém koníku,
ocelovou si
šavličku připíná
ku levému ku boku.
A jak šavli připásal,
na nový dvůr přijechal
žalostné vzdychnul,
zaplakal si hořce,
koník pod ním zařechtal.
Přiklusal na matčin dvůr:
„Což mne matko neznáte,
že syna svého
i koníčka jeho
venku čekat necháte?"
Přišla k oknu matička,
v bledé líci bol a žal:
„Vítej mi, synu,
co to za příčinu,
kdo tě k vojsku odvést dal?"
„Dal mne odvést náš rychtář,
když jsem ještě libě snil;
časinko z rána,
ještě před svítáním,
ach, tu on mne polapil.
Ku vojsku mne odvést dal,
čtyřmi muži střežit dal.
Stáli jsou vartu
od večera k ránu,
že jsem věrně miloval.
Miloval jsem dívčinu
rozkvétala jak růže ;
napsal bych já jí
list na čtyry strany —
ach, už nic nepomůže.
A vy moje matičko
pro mne víc neplakejte,
bolesti svojí
na mou cestu žalnou
sama nepřidávejte."