170
124. A v neděli po ranní.
(Kolberg XVIII.)
A v neděli po ranní šla dívčina z kázání. Ach já ubohá, ubohá!
Našla cestou zlatou niť,
začala hned věnce víť.*)
Přišel k děvě mládenec:
k čemu viješ ten věnec?
Jakou pannou bys byla -
čtyřis děti zrodila!
Jedno sotva povité,
v zemi leží ukryté.
Druhé v trní v koutečku,
přenešťastný věnečku!
Třetí plyne v rybníce,
to tvůj rod je, bídnice!
Čtvrté leží pod slívou —
jsi-liž pannou poctivou?
Uchopil ji za boky,
odnesl v bor hluboký.
Duby, sosny šuměly,
kmeny se vyvracely.
Nevlec mne v tom povětří,
srdce svoje obměkči!
Ach můj bože, bože můj,
nade mnou se ulituj!
Přiletěl s ní před peklo,
tuky, ťuky na okno:
Otevř pekel plemeno,
nesu velké břemeno.
Čí to, bratře, je tělo,
že se nebe zavřelo ?
Čtyři děti zabila,
na páté se strojila.
Posadil ji na stole,
dal jí píti z korbele.
Ohlédni se dokola,
jak tu oheň plápolá.
Ráda bych list napsala,
svojí matce zkázala:
Máš, matičko, dcery dvě,
trestej je víc nežli mne.
Já jsem tě varovala,
ale ty jsi nedbala.
A já jsem tě trestala,
tys do pekla spěchala.
A w niedzielę z porania sła dziewcyna z kazania. Ach ja biedna ja, biedna ja!
I znalazła złotą nić,
zacęna se wianek wić.*)
Przysed do niéj młodzieniec,
nie po wieniec, nie wieniec.
Alboś ty to panienka,
cworgu dzieciom mateńka?
Jedne lezy pod ławką,
przytrząśnięte murawką.
Drugie lezy w cierzeńku,
niescęśliwy twój wianku!
Trzecie pływa po wodzie,
niescęśliwy twój rodzie.
*) Připojí se pokaždé „Ach já ubohá", v originale pak „Ach ja biedna ja!"