182
137. Polská koruno.
(Kolberg VI.*)
Polská koruno, nadešly zlé časy, drahých klenotů
svojich pozbyla jsi, drahých klenotů svojich pozbyla jsi.
Země juž nerodí, jako dřív rodila,
bůh-li jí zakázal, či se vysílila?
Stromy jako druhdy ovoce nedají,
bůh-li jim zakázal, či síly nemají?
Dříve tu hříšně lidé lakotili,
by jejich děti všecko promarnily.
Nekárané děti chodí po ulici,
chudé lidi tupí, chlubí se tisíci.
Kdybys ty, matko, metlou děti bila,
svoji bys duši z pekla vybavila.
A že ty, matko, dětí svých lituješ,
duši svou ďáblu sama zapisuješ.
Dopustil tu Ježíš sucha, neúrody:
prosil otec syna o náprstek vody.
Prosil otec syna: „Dej mi chleba skyvy",
ale syn mu laje, až se lidé diví.
Žij tu, synu, blaze, půjdu ke drahému,
půjdu ke druhému, synu laskavému.
Přišel ke druhému, ten peníze čítal,
ani groš mu nedal, psem ho ze vrat vyštval.
Žij tu, synu, blaze, půjdu ke třetímu,
půjdu ke třetímu, synu vděčnějšímu.
Přišel ke třetímu: syn ku jídlu sedá;
volá na nevěstu: Vyžeň toho děda!
Ale ta nevěsta syna lepší byla:
vzala ho za ruku, za stůl posadila.
Vyšel otec z domu, hlavu k zemi sklonil,
pro ty svoje děti hořké slzy ronil.
Tu na věčném soudě syn byl trápen žízní,
prosil: Otče, ulev slzou mojí trýzni.
Ó, můj synu milý, byt tu moře bylo,
tvou pekelnou žízeň juž by neshasilo.
*) Klavírní úprava z obvyklých důvodů vypuštěna.