Slovanstvo ve svých zpěvech: Kniha IV. Písně polské


Ludvík Kuba, Pardubice 1887

208

167. Nuže sedej, sedej!

(Kolberg, Mazowsze I.)

Nuže sedej, sedej, mé potěšení,
už je marno všecko tvoje truchlení.

Čtyři koně všecky vrané,

všecky pěkně okované jsou, Aničko, zapřažené, aj, zapřažené.

Kterak možno, abych s tebou sedala,
když jsem ani otci s bohem nedala?
Budiž s bohem, otče milý, —
hosté za mnou k nám chodili,
juž nebudou, tatíčku můj,
a juž nebudou.*)

Kterak možno, abych s tebou sedala,
když jsem ani matce s bohem nedala?

Budiž s bohem, má matičko,

chovalas mne jak jablíčko,

juž nebudeš, matičko má,

a juž nebudeš.

Kterak možno, abych s tebou sedala,
když jsem ani bratru s bobem nedala?

Budiž s bohem, bratře milý,

často jsme se poškádlili,

juž nebudem, bratříčku můj,

a juž nebudem.

Kterak možno, abych s tebou sedala,
když jsem ani sestře s bohem nedala?

Sestro moje, žij tu blaze,

mívalas se mnou nesnáze,

juž nebudeš, sestřičko má,

a juž nebudeš.

A siadajze, siadaj, Maryś kochanie,
a juz nic nie nada twoje płakanie,

Juz nie nada, nie pomoze,

*) Po každé sloze opakuje se beze změny prvá sloha. (vyzvání ženichovo).