108
56. Sedum let čumák.
(Z vlastních zápisek.)
Prostonárodní chor dělníků poltavských.
Sedum let čumák chodil po Donu a neštěstí
nepodlehnul přece žádnému.
Vracel se čumák z Krimu domů již, neštěstí naň poprvé teď uvalena tíž.
I potkalo ho ne v den — z večera, onemocněl čumák náhle, z Krimu domů jda.
Nemoc ho jala, z Krimu když se bral, při široké cestě právě voly popásal.
Oj, přišel čumák na trh do Samar, hlavu sobě červeným šátečkem obvázal.
Oj, klesl čumák, klesl, ulehal,
nikdo se ho, co ho bolí, ani nezeptal.
Oj, bolelo ho srdce s hlavěnkou,
že příbuzní к jeho hrobu nikdy nepřijdou.
Tu přišel к němu jeho ataman,
vzal čumáka za ručenku a ho litoval.
„Atamane můj, lituješ-li mě,
sejmi se mne župan věrný, a pak přikryj mě.
Vem’ voly, vozy — pak pochovej mne, vezmi si mé stříbro, zlato — ale vzpomeň mne."
I shodil čumák kožich s halenou,
sklání nazpět k siré zemi čumák hlavu svou.
I shodil čumák kaftan se sebe:
„Volci moji běložlutí! kdo vás odvede?"
Tu udeřili na veliký zvon:
už je po tom čumáku, co sjezdil celý Don!
A udeřili na zvon blíž i dál:
už je po tom čumáku, co sůl nám vozíval!
Oj, jedou voli, jedou po osmi — zazvučely ve vsi zvony jich čumákovi.
Už voli jeho mají jho jiné — pochovali čumačeňka v dálné cizině.
Už pospíchají volci v stepinu — pochovali čumačeňka cestou ze Krimu.