125
68. Což pak jsem ti neříkala?
(O. Kolberg: Pokucie II.)
Z Haličské Rusi. „Kolomyjka."
Což pak jsem ti neříkala, nedávala znáti:
nechoď sám ni neposýlej, — nedá mě ti máti.
Snažil jsi se, namáhal se, bys mé ruky nabyl, a teď zas tě touha plete, jak bys se mne zbavil.
Stojí javor nad voděnkou, pod javorem jáma, nestarej se, nenamáhej, opustím tě sama.
Ty si myslíš, moje milá, že se tě chci vzdáti: čti jen listy, co ti píšu, ty ti víru vrátí!
Vzpomeň na mne, moje milá, za den jedinkráte — já zapláču za hodinu pro tě sedmkráte.
Original:
Чи я тобѣ неказала,
не давала знати,
и самъ не иди, людѣ не cли,
не дасть мене мати.
Шелив’есь си, нудив’есь си, якъ бы ми любити, а теперь ся шалишъ, нудишъ, якъ бы мнѣ лишити.
Стоить явôръ надъ водою, подъ яворомъ яма, не шелися, не нудися, я тя лишу сама.
Ты гадаешь, моя мила, що я тебе лишу, тôлько ховай то ты листы, що я до ти пишу.
Згадай мене, моя мила, хоть на едну днину, а я зплачу и згадаю сêмъ разъ на годину.