158
98. Oj, pověj, větérku.
(Z vlastních zápisek.)
Seredovka, gub. Čeгnihovská.
Oj, pověj, větérku, pověj ty v dolinku
z toho kraje, kde mám svoji milku.
Větříček zavanul, v sedničce šelestí, — kdes ty, milko, nemám žádné štěstí.
Po zahrádce chodím, koníčka si vodím, s koníčkem si po tichu hovořím.
Oj, koníčku milý, koníčku můj vraný, poraď ty mi, vždyť jsem ještě mladý!
Zda mám listy psáti či koně sedlati či sám na něm к milé pospíchati?
A když přijel milý milou navštíviti, u milé zřel nový dvůr se stkvíti.
Komu jsi ty, milá, ten dvůr vystavěla? Tomu, koho jsem já ráda měla.
Komu jsi ty, milá, ten dvůr zbudovala? Tomu, koho jsem já milovala.
Vzal tu milý milou za bílou ručičku, hodiltě on milou v bystrou říčku.
Vzal tu milý milou kol boku bílého, do Dunaje svrh’ ji hlubokého.
Plyň ty, moje milá, dej se vodou nésti — neměl jsem já s tebou žádné štěstí.
Plyň ty, moje milá, na žlutavý písek, slyšet dej mi pak svůj tenký hlásek.
Jak připlula milá na žlutý píseček, slyšet dala tenký svůj hláseček:
Což pak nejsem dobrá, což nejsem dost krásná, či to moje sudba přenešťastná?