168
107. Oj, vyjdu já sobě ven za vrátka.
(M. Lisenko II.)
Oj, vyjdu já sobě ven za vrátka, řine voda, řine,
nevnucujte mi, koho nemám ráda, ať on raděj zhyne.
Jestli mě však přec provdáte za něj, tož mě jen provdejte, a když mě chcete v hoře kruté spoutat, tož mě upoutejte!
Oj, chodím já, chodím po ulici, jak ta bludná ovce, a nemohu tu nikde promluviti upřímného slovce.
A jen mračno, mračno temnošedé, mrak se cestou zvedá, ach, a na mne se v trpké této chvíli rod můj celý hněvá.
Nehněvej se, rodino má, na mne, nehněvej se na mne, a v té hodině mojí nejsmutnější rozpomeň se na mne!
A nenítě rostliny plnější nad tu makovičku a není z rodu mého věrnějšího nad milou matičku.
A nenítě temnějšího plodu než u ostružiny — upřímněji pak nad tu družku moji nepromluví jiný.
Černé mračno, mračno vystupuje, přímo na oblohu — nenajdeš v nikom zcela věrné pravdy, v jediném jen bohu.
Original:
Охъ и выйду я за ворôтечка, та рине вода, рине, ой не силуйте мене за нелюба, та нехай же вôнь згине.
А коли жъ вы мене силуете, то вы мене й ’ддайте, а коли жъ мене та горе йметься, то на мене й дбайте.