191
130. Na kalinu vítr věje.
(Z vlastních zápisek.)
Brytany, gub. Černihovská.
Na kalinu vítr věje, plod se jí nenítí,
kozák dívku věrně kochá, nesmí si ji vzíti.
Byly klepy, byly klepy, mluvilo se cosi o dívčině, co na očích černé brvy nosí.
Brvy moje, brvy černé, těžko je mi s vámi, nechcete noc ani jednu doma zůstat samy.
Oj, budem’ si zvykat tedy samy nocovati, až pojede můj miláček na pole orati.
Oral milý na návrší a teď na úhoře, čtyry noci jaré oči k pláči nutí hoře.
Čtyry noci uplynuly, čtyry nové byly — kéž se mému miláčkovi volci zarazili!
Kdyby voli neposlechli a pluh se rozlátal, můj miláček černobrvý hned by domů chvátal.
Original:
На калину вѣтерь вѣе, калина не спѣе, козакъ дѣвку вѣрно любить, заняти не смѣе.
Були славы, були славы, стали поговоры, се жъ на тую дѣвчиноньку, що чёрнои брови.
Брови жъ мои чёрнесеньки, горе жъ менѣ зъ вами, не хочете погубити ни нôченьки сами.
Ой мы будемъ ночувати, сами привыкати, якъ поѣде мôй миленькiй у поле орати.
Оравъ милый у яринѣ, теперь у толоцѣ, выплакала кары очи за чётыри ночи.
А вже жъ тiи да чётыри да за вôсêмь стали, бодай мойму миленькому волики пристали.
Коли бъ воли мляви були а плугъ поломався, тобѣ милый чëрнобрôвый до дому пригнався.