Pokrmy a nápoje. Stravování na Zálesí bylo již v letech devadesátých rozmanité. Pokrmy, o nichž bude dále psáno, byly známy všem vrstvám, avšak nebyly připravovány stejně ve všech obcích a všech domácnostech. Tak na př. v Horní Lhotě, Petrůvce a Luhačovicích se počal jídelní lístek brzy „panštit", zatím co ve Slopném, Březůvkách, v Žilíně, Kladné a v Pradliskách se jedlo po starém způsobu. Nejednotnost jídelního lístku nebyla závislá toliko na majetkových poměrech, ale i na tom, z jak pokročilé obce do kterého domu a z jaké rodiny se dostala nová hospodyně. Její kuchařské umění bývalo hned po svatbě podrobováno kritice domácích i sousedek, nádeníků a pod.
Rozvoj lázní Luhačovic, na Slavičínsku pak zvěroklestičství, podomní obchodování některých občanů a zvláště světová válka připravovaly pozvolna změnu staršího způsobu stravování, jež se však v podstatě zčásti přece udrželo v obcích vzdálenějších od Luhačovic. V prvních letech války si zvyk y zvláště chudší ženy na lepší stravování a těžko se věru dnes, kdy je peněz méně, zvyká na předválečný stav. „Veť to bylo aš protivá pánu Bohu, jak si nekeré roby, dyš přišly do Brodu (nebo Holešova) pro válečné potpory, v hospodách porúčały. Tá chtěla guláš, iná zaséj itrnice, Mařa Hadašova si porúčała smažený řízek z krkovičky a dožvíco fšecko by si nebyły naporúčały. To bylo húlaj duša, pekła néni. A téj pijatiky také si dopříły, že sa nekerým aj jazyčiska mňátły. Aš panáček moséł na kazatelnici proti tejto mlsnotě a objeznosti (i rozežra-nosti) vykřikovat."
Všimněme si nejdříve pokrmů mládeže, pasáků, které nám naznačují způsob primitivního stravování. Byly to především plody přírodní, z jara různé kořínky zelin, jež se vařily v polévce, později se pojídal „ščíf" (šťovík), „zajačí zelé" (šťavel), kozí brada luční, zemské ořechy, t.j. hlízy hrachoru, jahody, borůvky, zde brusinky obecně zvané, maliny, ostružiny, dřínky, hložky, t.j. plody hlohů, trnečky, t.j. plody planého trní, šípinky, „léskové" i „hrubé" ořechy, z ovoce pak, které bylo záhy do zdejších končin zavedeno, „trnky" čili švestky, jejichž slívová odrůda se zve posud „durancije" v upomínku na původní francouzskou vlast Durance. Dále plané i šlechtěné hrušky, jablka, třešně, višně, oskeruše, břakyně (plody břeků, sorbus torminalis), mišpule. Nelze opo-minouti švestkových „kohútkú", zvaných „klimše, trúdy, rúpy, grumbačky", v Čechách „bouchoře", jarní pochoutky mládeže. Ovoce bylo pojídáno ve stavu přírodním, sušeném a vařeném. Ovocná marmeláda, kterou pasáci vaří z ovoce, se zve „chamula" (i „nemorítný" člověk, nešlechtěný primitiv, je „chamula"). K chamuli pekla chasa v ohni brambory nebo tuřín.
Jistě už v starých dobách bylo známo pojídání hub, z nichž na Zálesí nejoblíbe-nější byl „bukovják", t.j. hřib pravý či jedlý, dále hřib žlučový, křemenáč, hřiby červené, „baraní vajca" či lanýž bílý; někde se jedly i „podborúfky" (hřib plstnatý), „resky" (ryzce) a jiné, počínaje květnovými májůvkami, kuřátky (lišky) a konče kozáky a václavkami. Houby byly požívány v polévce a omáčkách, v přírodním stavu, ale byly i ve značném množství sušeny a také, již v devadesátých letech, vyváženy do Vídně. Další potravinou bylo maso, jež poskytovala polní zvěř, jako zajíc, králík, veverka a srna. Z ptactva pak koroptve, bažanti, polní holubi, vrány, křepelky a kvíčaly; nešetřilo se kromě vlaštovky, slavíka, plisky (třasořitky), strnada a datla ani zpěvného ptactva, na něž