Oprávněnost žádosti potvrzovali také tehdy 88letý Ant. Kolář, 80letý Jozef Václavík, kteří jako chlapci pásávali na původních obecních občinách dobytek, a kteří podobně jako předešlí potvrzovali záludné pohoštění, za nímž následovalo „dobrovolné" narovnání. František Záhorovský, 90letý, žijící toho času v Luhačovicích, vypravuje (v r. 1919) na př.
o zabrané Hrubé Kamenné (a tak to bylo také pro Národní Shromáždění doslova psáno): „Když jsem byl stár 16—18 let, dobře si pamatuji, jak jsme pásli veřejně dobytek v lese a káceli dřevo pro svou potřebu. Koncem let padesátých po zrušení robot již vrchnost začala zakazovat pasení dobytka a rúbání dřeva. O oboře jsem slyšel, že předkové vyprá-věli, že ji musí hrábje obci odebrat, kdyby ho tam měli na nosítkách nosit (přes odpor občanů). Od nepamětných dob tam občané pásli dobytek, káceli dřevo a hrabali list, aniž vrchnost jim jakékoliv překážky činila. Vrchnost tam svůj dobytek nepásala. Pásala jej na selských pozemcích po žních, na úhorech; kde se jí zalíbilo, tam ovce vehnala. Stížnosti ničeho nepomohly.
Totéž platí o Malé Kamenné, Jestřábí, Dolním Háji. V Jestřábí obec každého roku dala káceti dřevo pro zdejšího faráře jako desátek; práce konali usedlí zdarma. V roku 1859 se již dávka přestala dávat a vrchnost si na Jestřábí osvojovala právo. Po narovnání byl každý, kdo tam pásl dobytek nebo sekal dřevo, stíhán a zavřen. Starosta Janík zavinil, že jsme pozbyli tyto lesní parcely. Asi v roku 1861 byla hostina na slaných vodách v hoteli. K ní byli pozváni všichni starostové poddaných obcí z celého panství, byli pohoštěni „kysełým" (masem s máčkou) a zemákami
i pivem, potom jim byla předložena listina narovnací k podepsání. V nálevně byla hostina a vedle v kanceláři se potom podpisovala listina. Při tom byl Gábor Serényi, písař, později důchodní Vrla a starostové. Potom přišel zákaz pasení, rúbání a listu hrabání".
S takovými doklady o pozemcích obyvatel neprávem nabytých vrchnostmi setkali bychom se téměř v každé obci1) a není divu, že lid, vědomý takových křivd, vídal ve své pověrčivosti „jak neboščík hrábje moséł za trest jezdit na bíłém koni lebo divokém kancovi", tu po hoře Obětové, tu po Komonci a jinde.
Život v obci. Do roku 1840 patřila půda kromě pánů i usedlíkům. Obyvatelstvo se dělilo na sedláky, mezi něž náleželi celoláníci, půlláníci i čtvrtláníci, na podsedníky, na bez-zemky, na hofery, kteří měli alespoň jakýs takýs domeček, a konečně na „úludníky", jimiž byli zváni lidé, kteří nic neměli a bývali „u ludí" (odtud úludníci). Vzpomíná se též, že v době robot bylo na Zálesí několik svobodných zemanů, kteří měli více než 100 měřic
1) V Sehradicích však vypravují, že pozemky „Nad bobačkú", „Za duškama" aj., náležející ke gruntu Slovákovu č. 65, daroval v letech 1800 majitel sedlák obci. Les „Studničné" darovala v těchže dobách obec světlovské hraběnce „do kúta". Ta jej celý dala vykáceti a pak vrátila obci.