nám svatý pokoj."1) Bohudík, že „právu" Rakouska tehdy již odzváněli. Teprve později „nakacené roby promłúvały na to vojnisko" a jest známo několik případů vyšetřování pro podobné výroky, jako: „Ale nech uš patříme aj pot žida, Rusa lebo čérta, nech je tom enom konec."
Brzký konec války věštil nejvíce všeobecný hlad, nespokojenost a rostoucí počet desertérů2), kteří rozmnožovali pověstné zelené kádry, ukrývající se ve východomorav-ských lesích. Sám převrat přišel nečekaně. První zvěst o něm donesla se do Luhačovic, kdež krátký čas před tím na převrat připravoval veřejnou řečí poslanec Bohumil Zahradník a Tusar. Když přišly první zprávy na vesnice, kde leckdes týden před tím odzněly v kostelích proslovy pro habsburskou dynastii a protesty proti velezrádnému Masarykovi, nemohli lidé uvěřiti, že by měl býti konec války, a teprve po několika dnech uvědomovali si dosah svobody. Mnozí byli tak přestrašeni, že se báb, aby nějaká temná moc vše opět nezvrátila, „no, ale dyš to uš aj panáček f kostele na kazatelnici vyhłásíł, toš tom přeca mosíme vjeřit." Těch, kteří byli na tento převrat připraveni a kteří jej pevně očekávali, nebylo mnoho a stáli buďto v blízkosti inteligence nebo Sokola; často byli tupeni uprostřed mas, které nebyly ovládány duchem slovanským. Teprve zaplaveni novinářskými zprávami a poučováni prostřednictvím škol i ti poslední, „když viděli, uvěřili". A pak již přicházeli demobilisovaní vojáci, noví četníci, zajatci a italští legionáři, obsazováno Slovensko, na vánoce 1919 přišli první legionáři přes Vladivostok; a tak se pomalu vžívaly nejen nové útvary, ale i nové ideály, jež národu vytyčili jeho nejlepší synové.
Kromě daňových břemen, o nichž již psáno, a nespokojenosti s některými úřady jest lid v republice spokojenější. Od nového státu čekal, že bude míti na zřeteli jenom jeho blaho a že nebude všude tolik zbytečných pánů předsedů, místopředsedů a různých úředníků, které stát draho platí z mozolů poplatníků, jak je to lidu bolševickými buňkami našeptáváno. Takové řeči působí zvláště na ty, kteří si odvykli za války pracovati anebo jsou od přirozenosti lenoši; anebo na ty, jejichž osobní touhy po ma-
1) Neopouštěj dítek malých, jimž otcové odešli do války, by za císaře, za vlast svou bojovali.
Císaře, krále našeho v jeho stáří posiluj, by vše dobře uspořádal, milosti mu vyprošuj.
Vojsko, které v prudkém boji bitvy jest postavené, nadchni, Matko, udatností, vítězství popřej slavné!
Nebo: Za císaře, krále svého ruce spínáme, opatruj jej v stáří jeho, vroucně žádáme.
V tomto smutném trudném čase zažeň nepřátele naše, ochraňuj vojíny naše, nedej padnout nám!
2) Zelený kádr byl značný v „Hladové dolině" — velkém lesnatém žlebu mezi Nevšovou, Petrůvkou, Lhotou a Pozlovicemi, v Doubravách a j. V Nevšové bylo tolik desertérů, že obec dostala trestní setninu, kterou musela živit. Ve škole byla jedna světnice „za hárešt", v ostatních spalo asi 120 vojáků—Němců, takže se několik dní nemohlo vyučovati. Mnoho se vzpomíná zvláště na švarného Janíčka Mráza z Doubrav, který byl polapen právě při návštěvě své milé, prozatímně vězněn na poště ve Velkém Ořechově, a když chtěl prchnouti střechou, byl vojáky zastřelen. Nemůže se zapomenouti na poslední jeho výkřik: „Z Bohem, maměnko!"