jetku a cti nebyly uspokojeny; anebo na ty, kteří závidí pracujícím a neradi plní povinnosti k rodině a státu. Jsou to lidé žijící v osvobozené vlasti, vnitřně však spoutaní otroci. Peníze se však dosud nepovažují za spolehlivý majetek, a proto se stále kupují nemovitosti.
Jindy se opět žehře, že na předině vozu „sedíja samí Češi z Prahy", ale nakonec o tom prostý rozum Zálešáka usoudí, „že to nemože byt tag złé, dyš Moravec má v rukách opratě".
Obr. 167. Obecní buben s „kyjánkama"' z Dolní Lhoty.
Život na pastvě. S proměnami sociálními ztratily na půvabu i dětské hry a zaměstnání, jímž na Zálesí bývalo především pasení dobytka. Děcka, hrdá na svůj pastýřský úkol, sebevědomě si vyzpěvovala:
To je, Bože, chasa, co po poloch pásá, a to je ohava, co doma postává.
Malé školačky pásaly „babulénky", při čemž si krátívaly čas zpěvem, hrami, tanci a šitím hadérek na panenky, nejraději se však, kde mohly, přimísily mezi starší ogary a každému jejich počínání se obdivovaly jako největšímu hrdinství. Bývaly však i takové, které si vedly samostatně a „chłapčí" společností pohrdaly. Těm, které volily společnost kluků, se pak ostatní posmívaly:
Chłapčí pupek
na výłupek,
na kamíšek plusk!
Byla-li která ve hře s chlapcem přistižena, povolávali:
Galán z galánkú seděli pod bránkú, bránka sa zvaliła, Janíčka zabiła, Rozárka płakała, že nemá galána.