Život v rodině. Skoda, že nemůžeme sledovati život v rodině do časů před zrušením roboty. V oslabené paměti hrstky jednotlivců, kteří se narodili v letech padesátých, mnoho vzpomínek na někdejší život již nevylovíme.
Ovšem nejvíce času i v těch dobách věnovali vzdělávání země, aby vydala dostatek chleba, nebo „jest sa dycky chtěło, a kam by sa čłovjek poďéł, dyby neděłáł"? Myslím, že přes to tehdejší život vykazoval více ctností, které s obvyklými rodinnými a společenskými zvyklostmi dodávaly venkovskému životu určité stability.
V rodině se používalo nejčastěji oslovení: „mamňénka", později „mamička", „tatíček, tatínek, dědáček, babjénka" (v lepších domech „stařenka a staříček"); syn byl „ogara, hošisko" nebo „chłapec, chásňa, ogárča", větší „ohnaš", dospělý „pachołek", řídce „čeledín"; dcera byla „cérečka, cérka, dífka"; „vňuk, vňučka", „zeť, nevjesta"; „kmucháček" i „kmocháček", ve Slopném „kum" i „kumně", „kmotřénka"; ten, jemuž byl kdo za kmotra, zval se „kmotřa"; „strýček", řídce „ujec", „tetička, tetica"; rodiče mladých manželů si říkají „svat a svatka". Tetičce se za stara říkalo „strňéňka" neb „stryna" („Bodaj stryna zdravá była").
Všimněme si letmo některých detailů denního života, jež by nám odkrývaly clonu k pozorování jednotlivých projevů.
Vstávalo se v zimě v pět, v létě ve čtyři hodiny. Staří počínali den nábožnými vzdechy:
„Ráno stanem, umyjem sa, slovem božím opášem sa."
Vzdechy prosaické i rýmované mám mnohokrát poznačeny, jako na př.:
Tobě, strážný Izraele, budiž věčná čest a chvála, jehož moc zdravé a veselé k ránu nás dochovala.
Protož schopně vstanu z lože, obléknu se v rychlosti, bych spíš dle Tvé vůle Boží plnil povinnosti.
Případné vzdechy pronášeny při oblékání, umývání, česání i před vlastní modlitbou.
Hospodář běžel rovnou s postele buditi čeledína, spícího ve stáji na palandě. Vrátil se pak s kouskem slámy (v zimě), jíž si ovíjel nohy do „botú". Když byl oblečen, nabral do úst vody ze džbánu a vypouštěje ji do dlaně „šudlíł po hubje", a tak obstarával svou denní hygienu (někde bývalo zvykem, že děti lily vodu ze džbánu rodičům do dlaní), načež se učesal a kleče se modlil. Hospodyně, nebylo-li služky, běžela do kuchyně za-tápěti, zpívajíc při tom nějakou ranní nábožnou píseň. Slýchával jsem na př. svou matku zpívati starobratrským nápěvem:
Svatá Trojice, Bože, jenž’s mně ráčil dáti, že jsem dnes z svého lože zdravý mohl vstáti, atd.
Nebo: Minula noční hodina, kleknouce na kolena, ctěme Otce, Ducha, Syna, trojjediného Hospodina.
Pak se budily děti, ustrojily se (malým pomáhala matka nebo babička anebo starší musely strojiti mladší) a společně se hlasitě modlily. Nato se uklízela jizba; ustlaly se peřiny, háby, na nichž spali ostatní na lavicích, uklizeny na pec neb za postel, umetena