PĚSTOVÁNÍ A ZPRACOVÁNÍ LNU A KONOPÍ
Jest velký rozdíl mezi někdejším a dnešním obráběním půdy a pěstováním různých zemědělských produktů. Tento rozdíl jest nejen technologický, ale jeví se také v jiném pracovním řádu a poměru ku práci. Nás, žijící v době „schvatu a schmatu" (shonu a nepoctivosti), mnohé momenty poučují o úctě a oslavování někdejší práce i o radosti z ní. S takovými projevy se dnes ve všech třídách setkáváme vzácně. Namítne někdo, že tehdy byly jiné sociální poměry, může poukázati na přebytek pracovních sil, na někdejší malé požadavky, ale tím ještě nevysvětlil, proč se lidé radovali z práce, proč ji opěvovali, proč se k ní často jako k nějakému obřadu (děje se tak na př. k seno-seči, ke stříhání ovcí i k jiným pracím na Oravě, v Gemeru atd. dodnes) úpravněji oblékali a proč ji nepřesunovali na bedra jiných.
Život chudého zemědělce na Zálesí vybočil již dávno z mezí primitivního hospodaření, ale i zde žijí pamětnící, kteří potvrzují, že práce bývala radostnější. Sám jsem ve svém dětství zažil mnoho radosti nejen při sušení ovoce—největší zálešácké speciality — ale i při dožínkách, jak částečně bude o tom řeč ve zvykoslovném popisu roku, při zpracovávání konopí atd. Rád těchto prací, měnící se téměř v obřadnost, napomáhal ke koncentraci sil a tím ke zdaru práce. Jsou-li na př. dnes žně samý pospěch a hněv, bývaly dříve projevem radosti a vděčnosti. Dnes již neslyšeli v poli toho jasu, jak zní na př. v písni:
„Dyž já si zaspívám f tom lutkofském poli,
hlásek múj uderí
aš f pozlofské zvony."
Nelze mluviti v knize o jednotlivostech všech úkonů, vyznačujících se určitým rytmem a účelností. Mnohé je již zapomenuto. Omezuji se jen na popis zpracování konopí, k němuž mi dodala zálešácká malířka, pí. M. Vývodová-Vořechová, několik psychologicky dobře postřehnutých obrázků, které rozšiřují užší thema pěstování a zpracování konopí v širší „jak povstávají drle", t. j. pracovní konopné volné nohavice. Připomínám, že studie pocházejí z malířčina rodiště Březnice, kde krojová původnost byla již dávno stírána, což však nebylo malířce na překážku šťastného zachycení rytmu práce.
„Skákání na konopje". První přípravný úkon, aby mohlo býti plátno (resp. gatě a j.) zhotoveno, koná se koncem února, kdy ještě sněhy leží na horách i na dolách a ledové mosty se klenou přes všechny vodní prohlubně Zálesí. Je konec masopustu či „končiny", kdy chodí fašankáři s rožněm slanin, hudba hraje od neděle po obědě téměř do rána, nato pak celé pondělí, celé úterý až do půlnoci, kdy někteří nábožní Zálešáci si jdou ve středu ráno téměř z hostince do kostela pro popelcové znamení kajícnosti. Podle starého zvyku se tančívalo v masopustní úterý do půlnoci na konopí. To byl důležitý úkol hospodyň a hospodářů, kteří skákali o závod až do stropu, neboť jak kdo vysoko vyskočil, tak vysoké konopě mu narostly. I ta nejpřísnější gazdina si řekla: „Idu aspoň na konopje naskákat."
Tančily se různé tance, ale nejoblíbenější bývala točená, k níž se zpívalo:
Vyskoč, Janíčku, ke tłu, co bych mněła jak metłu poskonné konopjénky na tenké košulénky.
Vyskoč, Janíčku, vyšéj, co by déščíček přišéł, zarodíł na hłavaté, na drle na střapaté.